16. den: První den na skůtru

Konečně se uvolnily skůtry na půjčení a před námi byl první den věnovaný prozkoumávání Goa. Projely jsme nejbližší pláže a vesničky, abychom se ujistili, že Arambol je prostě nejlepší…

Potkat slona podél silnice není v Indii až zase takový problém ;o)

Bylo pondělí a před námi poslední týden v Indii. Smutné zjišťění. Když to ale vezmeme z druhé strany, že před nami je ještě celý týden v Indii, bude to asi mnohem lepší! ;o)

Dnes nás čekala výměna pokoje, z které včera díky našemu zpoždění sešlo. Sbalili jsme tedy batohy a domluvili se s majiteli, že necháme batohy u nich, ať je náš pokoj ihned volný. Chtěli jsme totiž vyrazit na skůtru co nejdříve.

Po deváté hodině už jsme byli po snídani a v ruce drželi klíčky od dvoustopého vozidla, na který ani jeden z nás nemáme řidičák. To tu ale v podstatě nikomu nevadí. Cenu jsme usmlouvali na 150Rs na den s tím, že skůtr vrátíme ve čtvrtek večer. Zaplatili jsme zálohu a nechali majitelce můj cestovní pas jako záruku.

Jízda na skůtru není žádná věda, stroj sám řadí rychlosti a tak člověk musí jen udržet rovnováhu a přidávat plyn. Malou chvíli také trvá, než si zvyknete na skutečnost, že se jezdí vlevo a z toho pramení i přednosti v jízdě a způsob nájezdu do zatáček.

Pevnost Fort Aquada s výhledem do zátoky

Ale on tu dopravní předpisy nikdo nedodržuje, takže není problém splynout s davem. Indické silnice mají ještě jednu drovnou vadu na kráse. Pokud pomineme fakt, že jejich technický stav neodpovídá naším zvyklostem z Evropy, tak je tu ještě jedna záludnost a tou jsou zpomalovací prahy, ktere jsou často nenápadně na každém rohu a jsou tvořeny jen boulí z asfaltu. Tyhle zákeřné výmysly není vůbec problém přehlédnout a tak si spolu se spolujezdcem užijete spoustu “skákajících” zážitků.

Zpět na cesty. Naším dnešním plánem bylo projet cestu podél pobřeží směrem na jih a podívat se na několik nejbližších pláží. Už ze své první cesty na Goa jsem si pamatoval výjevy přeplněných pláží a důkazy masové turistiky a chtěl jsem se přesvědčit, zda se během těch dvou let něco změnilo.

Najeté kilometry začaly pomalu přibývat a my postupně zajely na pláže Vagator (tady jsme si příjemně popovídali s jedním Australanem) a Anjuna, po kterých následovaly Baga a Calangute. Ikdyž jsem Terce pořád vyprávěl, jak jsou právě tyto pláže plné opékajících se turistů vedle slunečníků, jeden vedle druhého, nevěřila dokud sama neviděla to boží dopuštění. Dosud byla pro ni Goa synonymem ráje na Zemi, ale teď viděla vše na vlastní očí. Scéna jak nejprofláklejší evropské pláže, okolo spousty indů obskakující obtloustlé německé turisty, o kus dál výlety na motorových skůtrech nebo “dovádění” na nafukovacím banánu vlečeném motorovým člunem. Nevydrželi jsme tu ani deset minut a jeli dál na jih.

Přes pláže Candolim a Sinquerim jsme se dovezli na vrcholek pobřežního kopce, na jehož vrcholu je bývalá pevnos Aquada (už sám název napovídá, že dříve také sloužila jako obrovský zásobník pitné vody). Slunce pálilo a my se za občasného střídání za řidítky pomalu začali vracet domů do Arambolu. Pro Terku to byla první jízda na skůtru, kdy mohla řídit a musím podotknout, že odtrhnout ji od řidítek byl brzy velký oříšek. Sakra, mě to řízení taky bavilo ;)

Se západem slunce jsme se blížili k Arambolu a s posledními kapkami benzínu v nádrži jsme si vymodlili benzínovou pumpu, u které jsme se zastavili a už vpoklidu dojeli do našeho hotýlku “God´s Gift Guesthouse”. Čekal nás tu nový pokoj s balkonem, fungujícím ventilátorem a vlastní koupelna se záchodem. Skvělý závěr dne. Druhý den nás čeká další výlet. Tentokrát za kořením a rostodivnými exotickými rostlinami rostoucími ve “Spice Farm”. Po zasloužené večeři tedy jdeme brzy spát.