Státní návštěva
Janě už se pomalu chýlil pobyt ke konci a možná by raději využila den jinak než návštěvou ambasády. Nakonec se podvolila a my si užili další chvilku v Tokiu. 14. února bylo velmi plačtivé počasí prostě ideální sedět doma nebo u přístroje a dělat vědu. Setkání krajanů s prezidentem bylo naplánované tuším na půl 3 odpoledne, takže jsme měli spoustu času přemítat, jestli se nám opravdu chce do toho nečasu. Jana to navíc měla stížené tím, že si do Japonska nepřivezla společenský oděv, takže ještě musela obíhat japonské známé, aby ji půjčili botky a sukni.
Do centra Cukuby jsme se dostali ještě rámcově včas. Problém nastal až při nástupu do autobusu. Měli jsme s ním jet poprvé, neznali jsme přesné místo zastávky a Japonci asi neznají dobíhání na poslední chvíli. Prostě a jednoduše první autobus, i přestože jsme už byli v prostoru zastávky, projel kolem nás. Druhý, který jel o 20 min později už zastavil a my mířili správným směrem. Motivace jet autobusem byla dvojí: jednak v dešti se nám nechtělo trmácet až na zastávku vlaku, druhak do konce března byla vyhlášena zpáteční sleva, která autobus činila levnější než vlak zhruba o třetinu. Jenže ona se tu vyskytla komplikace - zácpa. Vlastně se teď divím, že nás to zaskočilo. Ale aspoň jsem se trošku prospal a Iva si přišila knoflíky na blůzu. Na recepci s prezidentem jsme dorazili o 15 min později, právě ve chvíli, kdy se hrála hymna a o chvíli později zvedali číše k přípitku.
Asi by se prostořece dalo napsat, že jsme vlastně o nic nepřišli - vlastně jen o pár projevů. Pak vypukla všeobecná decentní žranice. Profesor Klaus se snažil být vtipný. Osobně mi však přišel vtipnější ministr zahraničí, který se s námi dal do řeči. Popili jsme, nechali jsme se vyfotit s prezidentem (nebo on s námi?) a setkání stejně rychle jako začalo i skončilo. Zajímavé je, že Japonsko je na setkání s významnými lidmi docela bohaté. Už mám ve sbírce dva české rektory, prezidenta, ministra, velvyslance, ředitele jedné význačné firmy, nesčíslně profesoru a nositele Nobelovy ceny.
Tam by tedy vyprávění mohlo skončit, ale my se skupinkou dalších “studentů” vydali objevovat zákoutí a hospůdky na Roppongi. Příjemně jsme popovídali o všem možném, pojedli a popili a mírně opilí se pak před půlnocí vydali domů. Ta hospůdka mi přijde zpětně skoro jako mýtus, protože tam měli suverénně nejlevnější pivo, co jsem kdy v Japonsku pil - za pouhých 180 yenů jedno. Nebýt ceny na fotkách, asi bych měl pocit, že se mi to jen zdálo.
