Silvestr

Kalné je ráno Japoncovo.





A pili - Čech však náhle prsknul -
“To že je pivo? tenhle kvas?
Vždyť křiví ústa, láme vaz!”
a zlostně rukou mrsknul.

Patrně jste poznali parafrázi na Nerudovu Romanci o Karlu IV. Tím však nechci naznačit, že by japonské pivo bylo špatné. Je prostě jiné a je nutné si na něj zvyknout. Chybí mu typická hořkost, a ani jsem tu nepotkal zatím, krom případu návštěvy sakévaru, své oblíbené černé pivo. Každopádně i po něm se lze opít. V přepočtu na naše a při výkonu českých pivomilců je to však poměrně finančně náročné. Však zpět k tématu nastíněném v titulku.

Na poslední den v roce jsme neměli pořádně nic připraveného a do poslední chvíle tu byla možnost, že skončíme s kytarou a lahví levného stolního vína z Francie u nás doma. Ona by to nebyla tak špatná volba, ostatně, jak jsme pochopili, většina Japonců stejně tráví Silvestra doma u televize, takže žádné třeskuté a bujaré oslavy v ulicích si člověk moc nezažije. Každopádně tato varianta padla s tím, že naštěstí náš výborný průvodce Tokiem Honza měl čas a i jemu bylo příjemné strávit čas s česky mluvící skupinkou.

Ve dvě hodiny odpoledne jsme vystoupili na Akihabaře z Tsukuba Expressu potkali H. a začali dumat, co s načatým odpolednem. Chvíli to vypadalo, že náš průvodce už příliš přivykl Japonsku a všude budeme jezdit MHD, ale naštěstí ustoupil jemnému nátlaku :-) a šlo se courat po Tokiu pěšky. Počasí bylo příznivé - slunečno a mírně nad nulou - prostě ideální počasí na procházku.

Courání po Tokiu nám šlo dobře. Stavělo se na každém hezčím patníku, tedy ne že by jich bylo zas v Tokiu tolik :-), ale rozhodně jsme naše těla netrápili zběsilým tempem maratonského běžce. Každému výškové budovy a moderní styl k srdci nepřirostly, takže se dalo z naší družiny zaslechnout i brblání, že dnes nestojí ani za to vytáhnout fotoaparát. Nakonec vytáhli všichni. Poprvé u jezírka s bambusem, pak při focení anglický mluvícího bezdomoveckého básníka, který miloval Paříž, pak při náhodném zabloudění do chrámu, kde bylo i divadlo, a i na hřbitůvku se snad tisícovkou stejných sošek.

To už se stmívalo, mne začala tlačit “nová” italská bota z Offhousu a ostatní si chtěli buď sednout nebo se najíst. Každopádně se nás Honza ještě chvíli rozhodl trápit, takže před odpočinkem nám bylo dáno spatřit půvabnou chrámovou čtvrť, kde se tísnilo moře rozesmátých Japonců, kteří mimo jiné baštili místní pochutiny u krámku, které tu čmoudily a lákaly roztodivnými vůněmi. My si také “zasmrděli” vonnými tyčinkami, zacvakali fotoaparáty a popoběhli dát si také něco do teřichu.
Ostré jídlo (pro tuzemce) podávané ve fastfoodu bylo sotva slabou vzpomínkou na maďarskou či mexickou kuchyni, ale své kouzlo mělo i tak. Zapilo se dvojitým čajem, jenž je podáván v Japonsku většinou zdarma a už nás čekalo JEN popíjení v okinawské hospůdce, kde jsme propili dlouhých 6 hodin pojedli nudle. Nakonec i spatřili Honzovu slečnu. Poněkud jsem pobavil hosty svým tanečním projevem, což sklidilo aplaus.

Trudné však bylo jitro. Skoro prvním expressem jsme jeli domů (v době podobné jako u prvního pražského metra) a ještě nás čekalo utrpení v mrazu na kole. Uff ještě, že tu není Sibiř. Do dveří našeho bytu jsme vkročili ještě před českou půlnocí, takže se stihl nezbytný telefonát domů a šup spát.