Maracaibo - …a tak tu žijem.

Honzovy postřehy o životě ve městě spáleném sluncem, bohatého ropou a nenáviděného celým zbytkem Venezuely.

Fotogalerie na http://struhala.spaces.live.com

Neco je spatne. Neco chybi. Neco neuchopitelneho, tajemneho, neviditelneho, nepochopitelneho, zahadneho co nedokazu vysvetlit. Neco co zapricinilo to, ze je 8. ledna 2007 a ja nemam napsanou ani radku o svych zazitcich ze sveho jiz temer dvoumesicniho pobytu tady ve Venezuele. Nic, ani vetu, ani slovo, dokonce ani pismenko jsem nenapsal a to presto ze jsem jednak urgovan nescetnymi osobami z domova i ze zahranici a druhak take ze jsem jakymsi neodbytnym vnitrnim puzenim, peskujicim hlasem naseptavacem ba az drabem neustale vycitave tazan, co se deje, proc navzdory predpokladum nejsou me dalsi jihoamericke eskapady radne zdokumentovany a zapsany do prislusnych analu..ehm, tedy do wordu jinymi slovy…a rozeslany po ssp (svet-siroky-pavucina jak pravi prekladac, neboli upraveno do srozumitelne reci svetove-siroka-pavucina znama tez jako www) do nejzapadlejsich koutu sveta (jako treba CR, haha) kde se raci nachazet ma pocetna ctenarska obec. Neco me zkratka brzdi. Nebo spise, brzdilo az do teto chvile. Co to je nevim presne.

Mohl bych se nicmne dohadovat, napadaji me ruzne veci, pravda. Tak treba to ze od meho prijezdu do Maracaiba navecer 10. listopadu 2006 az dosud jsem mel oficialni status bezdomovce. Tedy, ne ze bych bydlel na ulici, to bych uz zrejme nezil protoze jak se zrejme zminim dale, ulice je mistem pro preziti relativne nejmene bezpecnym az se nebojim rici nebezpecnym, mistem kde cloveku delaji spolecnost zivly zhusta nespolecenske, typu pochybnych existenci vylezajicich za tmy z chudinskych barrios, ozbrojenych nozi, pistolemi a kdovicim jeste, zivly ktery jsou zli, ne tak kultivovani jako chlapci u nas doma, zivly co zapricinujou ze na zdejsich ulicich dochazi pod rouskou noci k ruznymu podivnymu deni, takovymu co neni zrovna pratelsky naklonene cizim elementum a obzvlaste ne elementum typu bila drzka s kufrem plnym zbrani…(ok, desperada uz bylo dost…), prenosnym pocitacem a fotakem co umi i psat SMS a volat (nebo spis…telefonem co umi fotit?), ktery mava zelenymi papirky a vola change, change, tedy deni ktere by dozajista z jednoho stastneho a ziveho gringa mohlo udelat jednoho o neco mene statneho a mrtveho gringa co ryje drzkou v bahne nekde na smetisti za mestem. Dluzno podotknout ze bez kufru, fotaku, mobilu i pocitace, maximalne s podelanyma posravackama. No a ze by se z toho jeden smichy urcite nevalel asi neni treba dodavat. A to jsem se jeste nezminil o agresivnich, spinavych a nenasytnych hlodavcich s oblibou se volne pohybujicich po obskurnich mistech, kteri by take radi ukousli svuj podil. Tedy, jak se timto snazim naznacit, nebyl jsem bezdomovcem v tom pravem slova smyslu, bezdomovcem typu vagus ktery ji co ja vyhodim (A DOST!!), ale spise poutnikem, prebyvajicim tu v jednom dome, tu v jinem a hledajicim si sve vlastni misto, kteremu by mohl rikat domov. Napada mne ze jako spravny cech jsem timto dostál charakteristice tak pregnantne zvestovane nasi prekrasnou statni hymnou. Tato dlouha a unavna pout vsak se po ruznych tu vice tu mene prijemnych peripetiich konecne nachylila ke konci a jiz tomu budou dva tydny kdy jsem se jal bydlet konecne ve svem. Kazdopadne dlouha era hledani a putovani memu literarnimu nadseni rozhodne nepridala.

Dlasi vec je pracovni vytizeni. Je pravda, ze ma ocekavani byla ruzna, ale skola kde jsem byl umisten si na nic nehraje, je to tvrda kapitalisticka instituce s prisnym radem, ktery nebohemu zamestnanci da co proto. Pravda, kvalita je pak docela videt a je treba zminit ze do nasi skoly, zvane CEVAZ, coz je zkratka pro venezuelsko-americke centrum statu Zulia, chodi pomerne vybrana klientela, ackoliv to zrejme neni nejlepsi skola ve meste. Je to tak, tvrdy kapitalismus, ktery vdeci za svou nekompromisni povahu zrejme tomu ze zakladatelem je konzulat USA ktery je soucasti skoly - anebo mozna naopak. A jak vsichni dobre vime, amici se s vecma proste nemazli, jsou to radni tvrdaci co nejdou pro ranu daleko, a podle toho taky vypada rad na nasi skole - proste tvrda disciplina. Prichod do skoly - minimalne 20 minut pred zahajenim vyuky. registrace do systemu - 15 minut pred zahajenim vyuky. Prichod do tridy - 10 minut pred zahajenim vyuky. Zahajeni vyuky - 5 minut pred zahajenim vyuky. Ukonceni vyuky - vzdy az po zazvoneni, NIKDY pred. Podavani vykazu. Presny plan kazde hodiny s cili, metodami, pomuckami, aktivitami rozpracovany do detailu, predem peclive pripraveny. Prezence, hodnoceni kazdeho studenta kazdou hodinu do specialniho formulare, kontrolovani seznamu studentu, dokladu o zaplaceni, sledovani aktivity, plneni cilu v gramatice, slovni zasobe, mluvenem projevu. Povinne porady a seminare. Zadna spanelstina v jakekoli hodine, dokonce i mimo vyuku. Pozor, pohov, celem vzad, rozchod! Tak toto jsem se dozvedel pri sve prvni navsteve od sefa ktery me provazel skolou a prubezne me zasvecoval do taju spolecenstvi CEVAZ. Kdyz pritom zive gestikuloval rukama, predstavoval jsem si ho pritom s knirkem a patkou nalevo. Nebylo to daleko od veci. Byl jsem z toho dost znechuceny, pravidla a prikazy mi nikdy prilis nevonely, moje anarchisticke alterego jiz zacinalo snovat v tichosti malou revoluci ktera by odstranila v CEVAZu veskere samozvane autoktraty, osvobodila vsechny zamestnance z podruci teto byrokraticke nadvlady, nechala tyrana verejne popravit a nastolila rovnopravnost a revolucni principy rozhodovani v komune na zaklade rovnosti hlasu a pravu veta, odmitnuti jakekoli formy autority vyjma autority opravnene, uznane vsemi cleny komuny, sdileni vseho vlastnictvi a volnost jeho uzivani, zakaz soukromeho vlastnictvi a svrchovanost komuny vuci ostatnim komunam, ktere se revolucni vlnou budou sirit po celem meste, ba zemi. Asi je nosenim drivi do lesa zminovat, ze zminena prava v komune se nebudou vztahovat na zenske pohlavi (cca 90 osob) kterezto bude prirozene zcela podrizeno muzum (cca 3 osoby), jak se koneckoncu pravi v bibli a jak koneckoncu kaze prirozenost a zdravy rozum. Za osvicene a moudre vedeni budou pochopitelne tato stvoreni povinna vykonavat veskere fyzicke prace ktere neprislusi muzum jakozto tvorum inteligentnim, a take jakekoli jine sluzby o nez budou muzem pozadany bez ohledu na jejich povahu. Zeny budou rovnez sdileny rovnopravne mezi vsemi cleny komuny, budou volne k uzivani a zadny clen komuny nebude mit pravo si jakoukoli zenu prisvojit do soukromeho vlastnictvi. Spokojene se ukajejic podobnou predstavou doposloucham konec reditelova monologu, a beru si svuj rozpis hodin.

Kdyz o tyden na to zacinam s vyukou, pamatuji dobre pravidel jenz mi byly s takovou vervou kazany a kladeny na srce. Bohuzel zjistuji, ze na cele skole jsem zrejme jediny kdo se jimi ridi. Kdyz vidim, ze registrace vubec nefunguje, ze neexistuje zadne zvoneni, ze zacit vyuku se da rozumne az deset minut po oficialnim zacatku, kdy se nasbira alespon polovina studentu, kdyz vidim ze prumerny ucitel tudiz chodi zhruba pet minut po zacatku hodiny do tridy, kdyz vidim ze knihy ktere mame jiz samy obsahuji plan hodin, kdyz vidim ze kazdy dela hodnoceni od oka az na konci kazdeho kurzu (ktery zde trva mesic), ze zadne porady a seminare nejsou, zjistuju ze ma prace bude mnohem prijemnejsi nez jsem cekal. Anarchista je spokojen a ja tudiz taky. Navic, mistni studenti jsou ponekud extrovertnejsi povahy, dril, pravidla a struktura je nudi a tudiz davat volnost konverzaci, zejmena te ktera nesouvisi s vyukou je zde velice zadouci, alespon v casti hodiny. Nehlede na fakt, ze spanelstina zvlaste u zacatecniku je nezbytna a dokonce vyzadovana studenty samymi, coz muj dobry dojem z hodin jeste umocnuje. A jsou li spokojeni studenti, je spokojeno vedeni. Zkratka, pravidla ktera se nevynucuji zadnymi pravidly nejsou. Z vyse zmineneho ovsem nevyplyva, ze bych volnym casem disponoval v abundantnim mnozstvi. Prave naopak, coz me privadi k dalsimu z faktoru jenz je pricinou me dosavadni literarni necinnosti. Doprave.

Jooo, doprava, to neni zadna potrava…

Ok, soutez o nejtrapnejsi vers na svete jsem zrejme vyhral. Zpet ale k tematu. Doprava…to je spis pekna otrava. Priciny jsou dve. Prvni - Maracaibo je velke jako KRAVA. Roztahane do vsech smeru. Jmenovite sever, jih, vychod, zapad. A to co je mezi nima, tam kam ukazujou takove ty male diagonalni sipky. Jako na mape. Na te ruzici. To je ale jedno. Dulezitejsi je to, ze a) dopravni obsluznost je nedostatecna b) je slozita a chaoticka c) infrastruktura je nevyhovujici, d) je to cele nakokot. Popisu blize: jsou tri zpusoby jak se dostat (se znacnou mirou nejistoty) z mista A do mista B. Prvni z nich je taxi. Jednoduche, ovsem nakladne, alespon pro kazdodenni dojizdeni. Clovek vysoli deset tisic becek ani se nestaci divit. (becko, to je jako Bolivar tedy mistni mena, o kterezto se zminim pozdeji ponevadz to je docela raritka). Navic ma ten hacek ze se pohybuji po meste zivly v autech s napisem taxi co provozujou zivnost pokoutne a nalevacku a do tech neni radno si sedat, jak jsem byl upozornen, anizby jeden gringo nechtel prijit o svuj bily krk. Myslim ze mistni trochu prehani ale je treba se mit napozoru jak jsem mel moznost se presvedcit v dobe relativne nedavne, o cemz se take urcite jeste zminim. Druha moznost je autobus. Pro chudeho ucitele jedna z nutnosti Bohuzel - protoze jsou naprosto precpane, ve spicce jsou tak nacpane ze lide stoji na poslednim schudku vykloneni ze dveri drzice se kdoviceho…snad kalhot cloveka za nima. To je dluzno tomu ze ridici s vidinou zisku navic se snazi do busu nacpat co nejvetsi pocet cestujicich. I kdyz se tam uz nevlezou. Bohuzel - protoze trasy busu jsou pro mne dosud nerozlousknutou zahadou a kdyz jedu jednou linkou dvakrat, vystoupim pokazde na opacnem konci mesta. Bohuzel - protoze i kdyz jsou volna mista, ja si nesednu. Proste se tam nevlezu. Zkusil jsem to jednou a kolena sem mel zaborene do protejsiho sedadla a zadek na operadle. Bohuzel - busy jsou spinave a vypadaji ze jsou ze ctyr kusu plechu, kol a motoru, jsou stare asi 50 let, divim se ze jeste nemaji zelezne obruce misto pneumatik a parni motor. Bohuzel - vevnitr je priserne vedro a cesta trva vecnost. Ale jsou tu i pozitiva: clovek poznava mistni kulturu z blizka (az mu to neni mile), posloucha nadhrnou mistni hudbu (salsa, merrengue nebo hure gaita ci nejhure reggaeton a to asi pri 150000 decibelech), muze zaprist duchaplny rozhovor s mistnimi (”jezis, kde to zase sem?” “Tady je ‘Barrio Peligroso’, radeji nevystupuj nebo te zabijou” “A kde je CEVAZ??” “Ten je na opacne strane mesta. Vem si raci taxi.” “Mierda!!!”), no a samozrejme za ten veskery komfort zaplati odpovidajici cenu 800 becek. (vystoupim z busu, podavam ridicovi tisicovku a cekam. “Co chces?” “Chci svoje dve stovky!” “Jizdne stoji tisic. Nazdar.” Odjizdi. Kricim “Hijo de puta!” ale myslim ze se jenom smeje). Treti a nejzajimavejsi moznosti jsou carritos, neboli stara americka auta pro 6 pasazeru ktera jezdi po urcenych trasach a ktera si clovek mavnutim muze zastavit jako autobus. Je az nemozne ze ty krapy jezdi protoze vetsina je v tak katastrofalnim stavu a to zevnitr i zvenku, az by jeden zabrecel. Kdyz vsak zabubla motor, vzbudi respekt a vzdycky dojedou kam maji. A jezdit si v takovych 30-40 let starych amerikach je taky zazitek sam pro sebe. Nehlede na to, ze oproti busu predstavuji nesrovnatelny komfort, nakonec je to takove male taxi. Za kratkou jizdu vysolim sest stovek, za dlouhou tisic. Navic jich jezdi spousta takze si opravdu neni nac stezovat.

Co je to vsechno ale platne, kdyz doprava ve meste je ucpana tak, ze neprojede ani trpajzlik na kolobezce, to si potom clovek uzije krasne olovnaty vzduch kombinovany se slunickem ktere vrazedne a nemilosrdne pali z oblohy dolu na sve milovane Maracaibo a smazi vsecko co mu prijde do cesty. A kdo se pred nim neschova a nema klimku, ten zazije nefalsovane peklo. No a to byvam obvykle ja, ponevadz carritos a klimka je oblibene tema mistnich spisovatelu vedeckofantasticke literatury, jinak existuje pouze ve forme stazenych oken (pokud vubec nejake ma). No a cekajic v kolone, to se klimka automaticky prepina na vytapeni kombinovane s osvezovacem vzduchu vune Natural 97. Zkratka zarny priklad mistniho absurdniho humoru. Je fakt ze potom kdyz se clovek doplazi do skoly, chranice si cestou ulici hlavu alespon sesitem, tech 18 stupnu ve tride uvita tichou modlitbou a dikuvzdanim vsem moznym bozstvum ktera by tenhle genialni vynalez, tohle nebeske vysvobozeni mohla mit na svedomi.

Neutesena dopravni situace, jak jiz to obvykle byva, je zpusobena nedostatecnou kapacitou komunikaci. V pripade mistnich dopravnich problemu to je jen pul pravdy. Druhou cast si zavinuji ridici sami svym stylem rizeni. Popravde, nikdy jsem nic tak priserneho nevidel. Katastrofalni chaos a nekoordinovanost na silnicich dela ze zdejsi dopravy smrtici dzungli, kde plati nekompromisni darwinismus, vyhrava silnejsi a plati heslo predjed, objed, vjed jak se da, neboj se, tlac se, omezuj, najizdej, ohrozuj a blokuj ostatni, nikomu nedavej prednost nebo si pekne si postojis a hlavne at delas co delas mackej ten klakson tak jako by to melo byt naposed v tvojem zivote. Vysledny obrazek si pak clovek udela sam ale jak rikam, je to naproste peklo. Neni se pak cemu divit ze vrakoviste maji plne ruce prace a kazdy autoinzerat v novinach obsahuje nezbytnou poznamku “nikdy bourano”. Ono se vsak cele tehle divocine zase neni treba divit, holt pravidla neexistuji a jestli ano, nikdo je nehlida a tak si kazdy dela, co chce. Je to tak - a dalsi vec o ktere se je treba zminit - alkohol za volantem - to doklada.

Obzvlaste legracne az nepatricne totiz pusobi billboardy upozornujici ze s alkoholem se za volant neseda a pokousejice naprosto zdivocele a necivilizovane anarchisty primet aby zacali dodrzovat pravidla. Obcas mam totiz pocit ze krome plne nadrze ridici hlavne kontrolujou jestli maji plnou bednu s pivem, ono jezdit pod vlivem tady v Maracaibu patri k mistnimu folkloru. Neni nic beznejsiho nez ze na pivo se jede zasadne autem, v hospode se do sebe lame jedno za druhym a pri odchodu si ridic na vystrizliveni koupi jeste jedno na cestu. Pri cteni techto radek bude zrejme kazdy cech, neznaly mistnich pomeru, jen nevericne kroutit hlavou, pravdepodobne nepochopenim nad tim, s jakou hroznou nezodpovednosti se zde pristupuje k dopravnim pravidlum. No povazme, alkohol za volantem je u nas hrich prvniho kalibru, neodpustitelny hazard se zivotem svym, spolujezdcu i ostatnich nevinnych ucastniku silnicniho provozu (mane se mi pri psani slov “nevinny ucastnik silnicniho provozu” vybavil carmageddon). Alkohol za volantem, fraze pri ktere se kazdemu u nas rozsviti vystrazne cervene svetylko a hlavou prolitnou obrazky nebozaku zahynuvsich pri hrozivych dopravnich nehodach, crash test dummies prolitavajici ve slow motion prednim sklem auta pri simulovane srazce nebo vsudypritomne a neunavne kampane BESIPu s tim brylatym kokotem co tricet let jeste nepochopil ze nechat se strihat podle kastrola je absurdita hodna havlova dramatu a co vic, aby takhle clovek lez do televize - nerkuli dokonce tricet let vkuse - musi byt zrejme permanentne zfetovany jak kuna. Zpet ale k nezodpovednosti rizeni pod vlivem - no, tak takovy pristup je tady lidem k smichu, vzdyt neco tak prirozeneho jako zajet si zachlastat a pak se v pohodlicku vratit domu patri k tomu nejzakladnejsimu a dost mozna je to maji Venezuelani garantovane i ustavou a listinou zakladnich lidskych prav a svobod. Ja jako pravoverny a civilizovany evropan jsem se nad touto praktikou samozrejme spravedlive zhrozil a rozhorcene jsem mistni zacal tepat a s lehkou evropanskou civilizacni nadrazenosti jsem prednasel o tom co je spravne a co neni. Potom jsem si ale zajel poprve na pivo. Zjistil jsem, ze po par hodinach veseleho popijeni sednout do auta a nechat se odvezt gratis domu je naprosto genialni! Ulice byly prazdne, silnice dost siroke a ja si sedel pekne v mekoucku, poslouchal z repraku prijemny blues a citil jsem se v sedmem nebi. Okamzite jsem si drinking and driving natolik oblibil, ze jsem se sobe samemu divil jak mi neco tak prirozeneho jako odvezt se domu z hospody vlastnim autem mohlo prijit neprijatelne! A koneckoncu, ono to neni jenom o sobeckem pohodli ale ruku na srdce - co by clovek neudelal pro kamarada a kamaradu co potrebujou v noci odvezt domu je vzdycky dost a odvezt sve unavene spolupijany nad ranem je prece vyraz obycejne lidske slusnosti, neli dokonce vyrazem ucty ke svemu bliznimu a prikladem nezistne laskavosti hodnym nasledovani. No, to jenom my krupani u nas jsme to jeste nepochopili. Pravda, podle statistik autonehodovosti Maracaibo sice tabulku s prehledem vede, ale co naplat, takovym vznesenym cilum prikladneho altruismu a pratelske vypomoci se holt musi neco obetovat, to se neda nic delat.

Kazdopadne, kdyz pominu tuto lehkou nadsazku, a vratim se k celkove dopravni situaci, dostanu se k tomu ze pointa lezi nekde jinde - az dosud, prebyvajice na mistech vzdalenych, jsem byl nucen travit svuj drahocenny cas v pravidelnych zacpach a obirat se tak o moznost venovat se cinnostem nepomerne kreativnejsiho a uzitecnejsiho charakteru, jako napriklad psani cestovatelskych zapisku. Nastesti se vsak situace rapidne zlepsila a cestovani z meho noveho bydliste mi jiz nezabira vice nez chvilku.

Tedy, abych shrnul me duvody-vymluvy, kombinace neovlivnitelnych faktoru, neprizne osudu, nestastne nahody, i jinych objektivnich a empiricky prokazatelnych pricin jako napriklad smula smulovata, vedly k tomu ze az nyni se plni nekoncecna zakouti vnitrniho virtualniho prostoru meho disku temito pismenky, coz znamena ze jsem znovu povstal s hlavou hrde vztycenou celice vyzve bez bazne, sebevedome a jiste, podrobujice si muzy a bicujice k maximalnimu vypeti sveho genia svobodne imaginace, sajice plnymi dousky zaplavy hutne inspirace prystici jako medovy nektar z jeho otevrenych ran.

Hm…docela solidni veta. Pro dnesek dobry.

Konecne jsem videl Taking off. Je vubec mozne ze po roce a pul co se mi tenhle skvost vali na disku jsem ho videl az dnes? Forman je proste jednicka. Tak, kterehopak mame dneska? 28. ledna. Dva a pul mesice v Maracaibu sou v tahu, zazitku kupa a denik prazdny. Nuze, je treba s tim neco udelat. Abych zlehka nacrtnul pozadi meho spolecenskeho zivota, je treba se zminit o lidech s nimiz prichazim do kontaktu a kteri jsou zde pro mne nepostradatelni. Zacnu vsak historkou s trochu horkou prichuti. Kdyz jsem prijel do Maracaiba, bydlel jsem s rodinou jisteho hocha jemnem Albert, vyborny kluk, muzikant, kteremu se moc libil Gogol Bordello a jehoz jihoamericka hudba kterou mi poustel mi take prirostla k srdci. Bydleli jsme v Barrio San Jose, lehce nebezpecne casti mesta, dost blizko VELICE nebezpecne casti mesta, vedomi cehoz me pomerne uspokojovalo, protoze kazda cesta z domu se tak stavala malym adrenalinovym sportem. Behem teto doby jsem si shanel ubytovani, bohuzel situace na trhu s bydlenim je zde pomerne spatna, a jak uz to tak chodi, v cenove relaci ktera mi byla predem avizovana sehnat bydleni odpovidajici minimalnim narokum cizince zijiciho a pracujiciho v zahranici bylo takrka nemozne. V mistnich pomerech to bohuzel znamena jakekoli bydleni ktere by nebylo zemljanka za mestem v oblezeni zabijackyma typama z gangu Kill da gringo. Neni se cemu divit, ze hledani bylo dlouhe a unavne. Albertem a jeho rodici jsem vsak byl ujisten, ze muzu zustat jak dlouho budu chtit, ze jejich dum je muj dum a ze se mam citit jako doma, vzdyt jsem vzacny host ze vzdalene zeme a poskytnout pohostinnost je preci zakladni rys jihoamericke povahy. O tom ze bych jim platil nechteli ani slyset. No, byl jsem jim moc vdecny, ackoliv jsem za pomoci vsemoznych clenu ajseku nepolevoval v hledani sveho vlatniho bydleni. Pohostinnost mistnich ma ale asi sve meze a tak, kdyz mi bylo poprve receno, ze misto trech masovych knedlicku si k obedu muzu vzit jenom dva a potom jeden a pak ze uz zadny obed neni, bylo mi neco podezreleho a marne jsem patral co ze bych provedl abych si toto zaslouzil. Aniz bych se toho dopatral, bylo mi nasledne stroze receno, abych se vystehoval, ze mam na to 6 dni, protoze ne ze by me nemeli radi, to v zadnem pripade, vzdyt host do domu, buh do domu, ale, vis, prijede nam rodina a nebude mit kde spat, urcite vezmou pulku sveho pribuzenstva, vsecky psy a kocky, dost dobre i ostatni domestikovana zvirata a mozna cestou posbiraji nahodne kolemjdouci, zkratka, nebude pro tebe misto. Vime ze nemas kam jit, ale vsak ty si neco najdes, musis holt vic hledat, vzdyt noviny sou plne inzeratu, neco si splasis nato tata. Opomeli zrejme dodat ze inzeratu na pronajem pokoje je kazdy den tak deset, devet z nich se opakuje v kazdem vydani, pulka z nich je jenom pro zenske, a ty zbyle stoji tolik ze po zaplaceni najmu mi zbyde tak tak na slanou vodu. Jako bych to za ty tydny shaneni nevedel. Nasral sem se, zvedl sem telefon a behem paru hodin jsem z adresy “Pokrytci, s.r.o.” upaloval pryc smerem ke svym ajsecim kamaradum. A prave o nich se musim rovnez zminit.

Prvni z nich je nefalsovany a pravy Venezuelan, typicky jihoamericky macho s nezamenitelnym vzezrenim jmenem Branko Stojanovic. Pravda, je trosku bily, no, taky vlasu mu ubyva tak nejak po evropsku, a po tatovi se trochu orientuje v srbstine, ale jinak anglicky mluvi nahovno jako kazdy prumerny domorodec a jeho spanelstina je pro mne adekvatne nesrozumitelna, coz ho kvalifikuje dostatecne na to, aby tady zapadl a me pripadal exoticky jako ostatni. Je muj padrino, tedy clovek ktery je poveren Ajsekem,aby se o mne staral, pomahal mi, radil a byl mi oporou kdykoli budu neco potrebovat. No, jak uz to tak byva, potreby lidske byvaji nekonecne, moznosti vsak omezene, cili smradlave ponozky si musim i nadale prat sam, kazdopadne je to clovek ktereho jsem si pomerne oblibil tedy stal se mym pana. (upozornuji ze to slovo nema ZADNY sexualni podtext, to jenom kdyby se nekomu zachtelo tropit si obscenni zerty) Je to pro mne osoba v mnohem nepostradatelna. Druhym je Pedro, mistni ajseci vudce, notoricky ozrala, hulic, svorcak a, na cemz se vsichni jednomyslne shoduji, nejskaredejsi chlap v cele Venezuele. Nic moc vizitka, nevim kdo by byl rad za takovou kombinaci vlastnosti ale jinak je to vyborny kluk se kterym se clovek nikdy nenudi, mysleni velice neortodoxniho a liberalniho a zrejme jediny kdo ma kolem pritelkyni, coz je nejvetsi paradox - je to holka co je hezka, bohata, s umelyma kozama, vlivnym fotrem, a ktera cadi jointy s jeste vetsi oddanosti nez Pedro. Jmenuje se Adriana a jak uz samotna uvodni definice napovida, je to taky pripad sam pro sebe.

Dovolim si male intermezzo k nasemu bydleni. S Pedrem a Brankem jsme bydleli trochu nadivoko, v jiz lehce zminenem malinkem bytecku ktery byl maly uz pro dva, natoz pro tri a to jsme tam tu a tam spavali ctyri, nicmene vsichni jsme byli tak nejak tesne spjati, druzne a vesele a lehce zahaleni permanentnim alkoholovym oparem a oblakem konopneho dymu, ktery me samotnemu kompenzoval absenci prime aplikace teto spolecenske drogy (dluzno podotknout ze ma obzvlastni nechut k THC prisla pote, co na me welcome party me Pedro zhulil kolumbijskym vzorkem a ja svou party pak prospal na podlaze). Po dvou tydnech veseli vsak nadesel den D, kdy se mi podarilo najit solidni pokoj za rozumnou cenu na rozumne adrese a ja se jal konecne bydlet ve svem.

Dluzno zminit slovo o Adriane, Pedrove pritelkyni. Co je zac budu dokladovat po Zemanovsku na konkretnim pripade: Rano se vzbudim v deset, s lehkou kocovinou po asi 8 pivech z predesle noci. Se mnou se probudi i Branko a Pedro. V kuchyni jak po vybuchu, stul je smesici nedopitych vykoznutych piv, vajglu, a jineho neidentifikovatelneho sajrajtu, po zemi se vali prazdne lahve, v plastikove bedne u lednice jakoz i v mrazaku jeste piva zbyvaji. Snazime si udelat na snidani kafe ze stareho zvetraleho zbytku ktery sme po peclivem zkoumani vsech moznych i nemoznych nadob po cele kuchyni nasli schovany v umastene krabicce od spendliku, nic jineho do zaludku tento maly ctvercovy prostor nenabizi. Zapalim sporak a sobe cigaro a mzouram tupe do vody v kastrulku az zavari. Najednou nekdo klepe na dvere. Pedro se k nim dosmejci, otevre a dovnitr vejde ocividne doruzova vyspana Adri. My tri, co sme dosud vypadali normalne okamzite vypadame jako nejvetsi trosky. Adri to ale nevadi, privita se s nama, otevre si pivo a zacne svitorit. Ja na ni koukam se smeskou znechuceni a zaludkem lehce plovoucim a ptam se - neni na to moc brzo? Na co?, pta se ona, jiz dopijejice sve prvni a natahujice se po druhem pivu. No, to pivo myslim, vzdyt je dopoledne, rikam. No a?, divi se ona, zatimco si bere od Pedra slukovku a uz tam cpe tu svoji Kolumbii. Tim me uzemni a ja se jiz dale radeji na nic neptam a delam ze je vsechno v pohode. Adri povida, pije a bafa, kdyz se dostane asi k patemu pivu, rika Vis co? Ja te hodim do skoly, jsem tu autem. Ja, nezkusen a dosud neznaly nechapave pronesu “Ale jak? Vzdyt jsi pila a hulila?” “Adri jenom pokrci rameny a rekne “Ok, jak chces, zalezi na tobe.” Za pul hodiny uz sedim usazeny v aute a s obavami pozoruji Adri se zrakem jiz lehce zkalenym, jak jednou rukou do sebe lije dalsi pivo a tou druhou ridi. Doprava je husta, ridici se dnes obzvlaste cini a na krizovatkach na sebe vyhruzne najizdeji, nicmene Adri me bezpecne vyhodi pred skolou a jede zpatky za klukama na pivo jako by se nechumelilo. Zkratka, svet je plny zahad.

K dobrym lidem, kteri me zde maji radi patri dale mi studenti. Typicky venezuelan se jmenem Muamar, jehoz tatu pred pulrokem malem trefila v libanonu izraelska raketa a utikal odtama pres jordansko, turecko a italii zpatky do Maracaiba a ktery obcas obhajuje sebevrazedne atentaty palestincu, a jezdi v nadhernem a obrovskem cervenem Camaru z roku 1977, a ktery je muj uplny pana. Obcas si pripadam ze ho mam jako osobniho ridice protoze me vozi kamkoli si reknu a kdykoli si reknu, a dale par teenageru-alternativcu, se kteryma s oblibou chodim ven, a kteri me provadeji mistni klubovou scenou cimz mi prokazuji sluzby vskutku neocenitelne, nicmene mimo to me jejich rodiny zvou na obedy a pomahaji mi s cimkoliv potrebuju. Jako treba nakupy.

Pred vanocema jsem se chystal na cesty a tudiz jsem se musel patricne vybavit. Batoh, boty, nejake obleceni, celkem standardni veci nicmene jako cizinec s omezenymi prijmy jsem potreboval vedet, kam jit. Co se tyce ‘kam’, to jsem vedel. Centralni trziste, aka. Las Playitas, pro setrilka destinace naprosto zasadni. Zive, rusne misto, permanentni tlacenice, stanky, kramky, hluk, spina, bordel a hlavne priznive ceny. Horsi bylo ‘jak’, protoze pri neznalosti mistnich pomeru a s belobou ve tvari ktera jiz zdali hlasa ‘vem me na hul’, obycejny nakup ktery muze vypadat jako sranda zas takova sranda neni. Obtextoval jsem par kamaradek a jedna z nich, Genesis, si se mnou i se svou maminkou dala rande u trhu aby mi asistovala. Maminka si me zmerila, ohodnotila a kdyz zjistila ze jsem OK, nechala nas s Genesis nakupum a sla domu. Prodirali jsme se trhem cele odpoledne a po pravde receno, dvakrat bezpecne jsem se pri tom necitil, spousta lidi uz na pohled nevzbuzovala duveru a povest ktera toto misto predchazela take byla pomerne nelichotiva. Hazardovat se zivotem, jak je o me dobre znamo, je vsak moje hobby a tudiz jsem se neohrozene prodiral davem, snazice se tvarit nebezpecneji nez ostatni a nedavat najevo strach, coz je pravidlo cislo jedna v me oblibene prirucce ‘Jak prezit navstevu jihoamericke trznice blizko kolumbijskych hranic’. Zkratka, nezbytne mimikry, splynuti s davem, zastraseni protivnika, veskere nezbytne detaily ktere v teto divoke dzungli rozhodujou o zivote a smrti. Po nekolika hodinach jsme se i s Genesis z te dzungle opet vynorili, ja navic bohatsi o jeden bezva batuzek, zato chudsi o 100.000 becek. Posilnen uspechem mise jsem ziskal dojem, ze Las Playitas nebezpecne tolik nejsou navzdory tomu, co se povida, opet jsem si potvrdil to, co jsem zjistil uz v ekvadoru - tedy to ze mistni maji ve zvyku prehanet a zvelicovat veci a citil jsem se jako vitez ktery se tem bludum a povidackam dokazal nebojacne postavit, prekrocil svuj stin a odmenou mu za to byla krasna satisfakce z uspechu v tehle udajne ‘hre o preziti’. Bohuzel, byl to omyl. Uz tyden na to jsem se mel na vlastni kuzi presvedcit, ze relativni bezpeci pri prvni navsteve bylo pouze iluzorni.

Je stedry den a ja se chystam na jeden z nejvetsich vyletu sveho zivota - expedici na stolovou horu Roraima u Brazilsko-Guyanskych hranic. A protoze takovy vyslap neni jen tak, vedel jsem, ze musim znovu na trziste pro vybavu. Tentokrat si za sveho pruvodce beru Branka ktery ma zrovna cas. Je dopoledne, mame cely den a tak se tesime ze se budeme flakat po trznici, ocumovat zbozi, a projdeme se po nabrezi kterym trznice konci a zajdeme se podivat na stare Marcaibo do prilehleho barrio Santa Lucia. Dojedeme tedy busem do centra, projdeme kolem hlavni baziliky a parku s pannou marii v nadzivotni velikosti La Chinita, a na druhe strane silnice, ktera vede kolem, jiz zacinaji prvni stanky a odsud se pak nekonecnymi ulickami rozprostira obrovske trziste do vsech svetovych stran. Je 24. prosince, davy proudi vsemi smery, slunko krute pali, vsude hluk, krik, prach, houkacky prodavacu vody a ledu kteri jsou v mistnich podminkach neco jako prvni pomoc, pistive klaksony aut, hluboke a mocne troubeni autobusu a nakladaku a sem tam zahoukani i nejake zaoceanske lodi z nedalekeho pristavu vytvareji kolorit tohohle sileneho panoptika, ktere bud bude clovek nenavidet, nebo si ho ihned zamiluje. Ja se citim v tomhle chaosu docela fajn, bordel a neorganizovanost mi nikdy nebyly uplne cizi a tudiz si vsechny tyhle exoticke obrazy, zvuky, chute a vune uzivam do sytosti.

Kdyz se tak prodirame dlouhou radou stanku uzkou ulickou, Branko mi vyklada co se tady stalo vcera, tedy den pred vanoci: v jednom stanku chytly navecer bedny s rachejtlema, jednim z nejoblibenejsich a nejvynosnejsich obchodnich artiklu, od nich chytly i ostatni stanky s pyrotechnikou, a ohen ze zacal retezovite sirit tak rychle, ze velka cast trziste shorela. A spolu s ni 20 lidi. Panika pry byla nepopsatelna - pravda, novinove titulky, ktere jsem si pozdeji prectl tomu davaly za pravdu: Ohnive peklo v Las Playitas , Tisice lidi prchaly pred smrti v plamenech, Zhnouci silenstvi zachvatilo hlavni trznici a jine, navic doprovazene fotkama co davaly tusit ze to co se tu vcera odehralo muselo byt vazne dabelske. Panika, davova psychoza, lidi prchajici ve znaze si zachranit holy zivot. A ja se tudma prochazim jako by nic! Ma duvera ve vlastni bezpecnost se v ten okamzik lehce otrasla. Okamzite jsem si predstavil, co bych asi uprostred tehle tlacenice v tak uzounke ulicce asi delal, kdyby se dav splasil. Doslo mi ze to by byl asi konec. Zrejme bych spolu s dalsimi nebozaky skoncil uslapany. Stacil by jediny vystrel…vybavily se mi obrazky z Garcia Moreno, kdyz se tlacim spolu s lidmi u mrizovaneho vychodu z veznice a chceme se dostat ven, ale mriz se neotvira. Pocituju prival adrenalinu, zacinam panikarit a razem dostavam z tohoto prostredi stredne zavaznou fobii. Branko, povidam, musime odsad, tady to neni bezpecne. Ten jenom kyvne a prvni odbockou uhybame z ulicky pryc.

Ocitame se v kamenne casti trznice. Obchudky jsou tady ve vyklencich, ty se daji zavrit zeleznou mrizi, v mistnim slangu zvanou santa maria, ktera se stahuje seshora. Prostoru je tady vsak snad jeste mene nez venku, lidi rovnez neubyva a tak muj pocit bezpeci se prilis nelepsi. Postuchuju Branka vpred a snazim se ho dostat k tomu at me odsad vyvede pryc. V tom se dostaneme na male namesticko s malou sochou na betonovem podstavci a plaketou pod ni, ktera je uprostred kryte casti trznice. Prostoru je tu trochu vice a tak se castecne uklidnim, odpocivame a kourime. Proc tak panikaris?, pta se Branko s nechapavym vyrazem cloveka ktery se tu proste narodil a bere vsechno jako prirozenou soucast mistni reality. Snazim se mu vysvetlit ze pojem “normalni” je dost relativni, alespon co se Ceska a Venezuely tyce, ale v tom muj pohled upoutaji bezva trictvrtaky, ktere nezbytne potrebuju. Chytnu Branka za limec a tahnu ho k nim. Po dvaceti minutach zkouseni mam konecne ty prave a kdyz se mi podari cenu usmlouvat z 80 tisic na 55, s prodavacem si placnem a ja si sve nove katata hrde nesu domu. Nebezpeci je davno zapomenuto, mam vazne radost, a opajim se pocitem jak ted po mne vsecky zensky poleti kdyz budu tak sexy.

Razime si cestu vnitrkem trziste a zevlujem co kde maji. Jsme prave na male krizovatce dvou asi metr sirokych chodbicek, probirame se DVD a hrama na playstation za pul dolaru a cedeckama s pravou gaitou z Maracaiba. V ten moment se vsak stane to, co jsem podvedome cekal. Z niceho nic, lide pred nama se plasi a davaji do behu, snazi se uniknout z toho uzavreneho prostoru. Reakce nas ostatnich je naprosto automaticka - Ackoliv nemame poneti co se deje, delame to same a snazime se odsud dostat tak rychle jak jen to je mozne drive, nez na to prijdeme a bude pozde. Pri poctu lidi a velikosti prostoru to vsak vede k naprostemu silenstvi. Lide se snazi utect do vsech stran, strkaji do sebe, zakopavaji o sebe. V nastalem zmatku vydesene opakuju Que pasa?, que pasa? a pred ocima mi probihaji ty nejkatastrofictejsi scenare, obzvlaste ty vztahujici se k predesle noci. Branko je ocividne vyplaseny a nevi co ma delat, na kterou stranu bezet a tak bezime naslepo s davem. Do nastale paniky se zacnou znenadani ozyvat vystrely z pisole. Bum, bum, a pak jeste trikrat, Bum, bum bum! Lidi zacinaji jecet a mnozi misto uteku radeji voli bezpecny ukryt. Odkudsi ze stropu se najednou zacinaji spustet mrize a behem chvilky od sebe oddeluji jednotlive chodbicky s obchudky. V ten moment, vida ze nemuzeme bezet dal, se duchapritomne vrhnu do nejblizsiho obchudku, jehoz majitel prave freneticky stahuje santa mariu, a spolu s jiz asi peti lidmi skacu na podlahu oblicejem k zemi. Branko me sice taha pryc, chce splasene utikat dal, ale ja zustavam a tak kdyz jenom kricim Branko, tady! tak zustava se mnou uvnitr, kdyz se mriz spusti az k zemi, zaklapne a oddeli nas od chaosu ktery panuje venku. Prodavac na nas mavne at nezvedame hlavu a sam si leha. Ocitame se razem v relativnim bezpeci, ale vedomi toho ze jsme tady uzavreni a neni kam utect je ale hodne deprimujici. Na druhou stranu je mi jasne ze to je hop nebo trop. Muzu tady uhoret nebo venku chytnout kulku mezi oci, podle toho co se deje. Vsichni se na sebe vystrasene divame a dohadujeme se co se stalo, prodavac sazi na utok banditu na nektery z obchudku, strelbu prisuzuje policajtum. Po zhruba peti minutach se vsechny mrize kolem zacinji otevirat, lide se zvedaji ze zeme, snazice se dopatrat co se to vlastne stalo a vsecko se jako by vraci zdanlive do normalu. My s Brankem na to ale necekame, zvedame se a mizime nejkratsi cestou pryc z trziste.

…to be continued