Vzpoura ve věznici García Moreno
V prosinci loňského roku jsem končil svou pětiměsíční pracovní stáž v jihoamerickém Ekvádoru, kam jsem dostal možnost jet v rámci programu zahraničních praxí organizace AIESEC. Skončil jsem s vyučováním angličtiny v menším městě Manta na pobřeží Tichého oceánu a odjel strávit nějaký čas v hlavním městě Quito. To pro turistu nabízí jistě spoustu zajímavých atrakcí, od koloniální architektury, přes domorodá kečuánská tržiště až po rovník, který městem prochází. Kvalitativně zcela odlišný zážitek však nabízí návštěva místní věznice Garcia Moreno, ve které je asi 5 českých vězňů. Představa návštěvy jihoamerického nápravného zařízení pro mne nebyla od začátku příjemnou představou, ale zvědavost nakonec zvítězila. Bohužel, nebo bohudík - to nejsem dodnes schopen jednoznačně posoudit.
Přivítá mne veliká šedivá budova na okraji města, obehnaná zdí s ostnatým drátem, střílnami a davy po zuby ozbrojených policistů pohybujících se kolem objektu. Po kratším zápasu s policejní byrokracií jsem vpuštěn na dvůr i přesto, že nemám ekvádorský občanský průkaz a pouze pas a poté v seznamu vězňů ukážu v záplavě latinskoamerických jmen na první česky vypadající. Nedá se přehlédnout. Brousek Josef. Dostanu na ruku razítko a po mnohonásobné osobní prohlídce jsem vpuštěn do prvních ze série pancéřovaných dveří bloku 03 a mizím v útrobách věznice. Konečně za mnou zapadne poslední mříž a ocitám se v prostoru se šestihranným půdorysem, ze kterého vedou vchody do jednotlivých pavilonů. Kolem je velice rušno, je návštěvní den, vězni, odsouzení vesměs za těžší zločiny, se pohybují volně, návštěvy, kterých je na 200 rovněž. Přimotá se ke mne postava pochybného vzezření a za úplatu mne dovede za Josefem. Ocitnu se na vycházkovém dvoře. Vězni bloumají sem a tam, zjevně ti, co neměli štěstí, že za nimi někdo přišel. Ocitnu se před shrbenou, hubenou vrásčitou postavou bez vlasů, ve žlutých prstech žmoulající balenou cigaretu. Josef Brousek. Odhadem 65 let, vypadá, že už v životě něco zažil. Dáváme se do řeči, dozvídám se, že emigroval v 68mém do Rakouska, poté se nechal najmout jako dělník v Jihoafrické republice, cestoval se stavební společností po celé subsaharské Africe, v Malawi se nechal najmout jako horník v diamantovém dole. Nastalé finanční potíže vyřešil na místní vězeňské poměry klasicky – byl ochoten dělat mulu, tedy pašovat drogy z Jižní Ameriky. Nepovedlo se, dostal 8 let, sníženo amnestií na 4. Josef ve vězení již ale tráví 5 a půl roku a tudíž by už rok a půl měl být na svobodě. Nikdo tomu ale zjevně nevěnuje pozornost. Komunikace s ambasádou v Kolumbii je problematická, a zdejší autority bez úplatku nehnou ani prstem. Osud Josefa Brouska je velkým otazníkem. Dlužno ovšem podotknout, že Garcia Moreno je lidí s podobným osudem plná. Seznamuji se s dalšími dvěma Čechy. Nejdříve s Marcelem Václavínkem. 24 let, drobounká postava, příliš mnoho chybějících zubů. Nadšeně mě vítá. Na otázku, za co sedí, dostávám odpověď, kterou v následujících dnech uslyším ještě tolikrát. Drogy, dělal jsem mulu. Své 4 roky už má skoro za sebou a těší se, že brzy pojede zpět domů. Za ta léta ale zkusil dost – přežil pokusy o vraždu, měsíce strávil na marodce. Nechávám mu cigarety a peníze a slibuji, že doma zavolám jeho rodině. Nechám se zavést na pavilon E za Jiřím Šimurdou. Přivítá mne dvacetiletý sympatický mladý kluk. Že je tady za drogy, není třeba zdůrazňovat. Balíčky s heroinem spolykal. Na břiše mi ukazuje asi pěticentimetrovou jizvu - z letiště, kde jej zatkli, jel rovnou na operační sál, kde jej otevřeli a drogu vytáhli. Od té doby sedí deset měsíců a ještě neměl soud a neví, na jak dlouho jej odsoudí ani to, kdy před soudce vůbec předstoupí. Advokáta nemá, případy kdy vězeň zaplatí právníkovi a už jej nikdy neuvidí, jsou tady až příliš běžné. Nezbývá mu než čekat.
¨
Povídáme si dál, když v tom kolem projde jeden z vězňů a říká mi: zmiz odsuď, chystá se vzpoura. Na Jiřího ta slova zjevně udělají dojem. Vytřeští oči a popohání mne k východu. Dozvídám se, že místní vzpoura není žádná legrace. Sám jednu zažil, tu poslední, velikonoční. Trvala čtrnáct dní a nepřežilo ji na třicet vězňů. Mnohé z nich rozsekali na kusy mačetou, rozčtvrtili, zohavili tak, že je nemohli identifikovat. Stávku pak ukončovala násilím policie. Historky o této události, více či méně zveličené, uslyším v nejbližších dnech rovněž příliš často.
Dostanu se k východu z pavilonu. Od místnosti s šestihranným půdorysem, ze kterého vede jediný východ z bloku, nás dělí spuštěná mříž. U ní se mačká spousta lidí, zpravidla návštěv. Jsou mezi nimi staré ženy i matky s malými dětmi. Lidé křičí „Pusťte nás ven“. Každý se zmateně vyptává, co to má znamenat, šíří se nejrůznější fámy. Nikdo neví, co se bude dít, pro místní všeobecně známé reminiscence na velikonoční vzpouru se nepochybně všem vracejí. Atmosféra houstne, nervozita se dá krájet. Tlačím se v davu a snažím se prodrat co nejblíže k mříži. Asi padesátiletá paní přede mnou se ke mně otočí a propadá v hysterický pláč. Přitiskne se ke mně a hlasitě vzlyká. Co s námi bude?, rozumím jí. Snažím se jí utěšit, v ten moment bych ale něco podobného potřeboval sám. Z ostatních pavilonů se začínají nést pravidelné kovové údery do mříží, hrozivý sbor hlasů křičí: Vzpoura, vzpoura! V davu propukne zmatek, lidé propadají zoufalství. Mříže zůstávají zavřené, vězeňská stráž nepřichází. Křik vězňů se stupňuje, údery zrychlují. Najednou do šestihranného prostranství vbíhají s ohlušujícím řevem vězni z ostatních pavilonů, zabarikádují hlavní vchod a odříznou tak jedinou cestu ven z našeho bloku. Poté otvírají mříž našeho pavilonu. Začala vzpoura.
První okamžiky byly ty nejhorší. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Lidé se rozcházejí, hledají ty, které přišli navštívit, aby u nich našli ochranu. Vydal jsem se za Jiřím. Ten sedí ve třetím patře pavilonu a dolů se raději neodvažuje. Ptá se mně, jestli mám mačetu nebo alespoň nůž a pořád dokola mluví o zmasakrovaných vězních při velikonoční stávce. Žádnou zbraň pochopitelně nemám, zato všichni kolem nosí ty své dobře viditelné – ať už nože, dlouhé mačety, pistole a tu a tam i poloautomatické zbraně. Ve vězení se dá pořídit za peníze cokoli. Mezi vězni se začínají pohybovat dobře ozbrojené postavy v černých kuklách – členové stávkového výboru, jak mi bylo řečeno. Klid v člověku příliš nevyvolávají, ale prý jsou tady od toho, aby nepropukla anarchie. Odvážím se jít dolů k východu, odkud se dostanu na dvůr. Ten je sevřen mezi tři budovy vězeňských bloků. Na střechách se to hemží příslušníky speciálních sil – maskáče, neprůstřelné vesty, přilby, v rukou samopaly. Pokřikujou něco na skupinku vězňů, vyjednávají podmínky stávky. Brzy se mezi nimi objeví televizní štáby s kamerami. Většina přítomných tomu ale nevěnuje pozornost – posedávají u zdi, chodí sem a tam, lelkují a dělají, jako by se nic nestalo. To mne uklidňuje. Po nějaké době se na střeše objeví Červený kříž. Posílají dolů sedačku. Kolem ní se vytvoří hlouček lidí, a usazují do ní paní ve středních letech. Oči má převrácené v sloup a třese se. Má záchvat. Začínají ji vytahovat, jde to ale pomalu. Když už je téměř nahoře, třas ustává, lékaři pak na střechu vytahují již jen bezvládné tělo. Začíná se povídat, že paní zemřela.
Později se dávám do řeči s černochem, mluví dobře anglicky. Říká že je drogový dealer, bydlel v Amsterodamu. Je schopen poměrně zasvěceně diskutovat o problémech Evropské Unie. Pozve mne k sobě do cely, uvaří mi kakao. V tom mu zazvoní mobil. Dalších dvacet minut jej slyším dohadovat se s někým – jak jsem vyrozuměl – ve švýcarsku o přesunech peněz na svá konta. Hm, dopiju svůj šálek a poněkud udiven poměry jej nechávám dělat byznys. Projdu se „svým“ pavilonem. Potkávám vězně snad ze všech koutů světa. Pouličního gangstera ze South Central Los Angeles, noblesního a distingovaného starého pána z Londýna s bílými vlasy a vousy a typickým vzezřením i akcentem šlechtice, dánského pilota aerolinek, rumunského učitele, mladého němce s býčím zátylkem propíchaného pearcingy, potetované hory svalů snad odevšad. Všichni na tomto pavilonu mají jedno společné. Drogy. Ať už desítky gramů, nebo v případě pilota 2 tuny.
Ujme se mne opět Jiří. Ukazuje mi list papíru se seznamem požadavků, za které vězni stávkují. Zítra by se kvůli nim mělo konat zvláštní zasedání ekvádorské vlády. Pročítám si je. Žádají vesměs splnění nesplněných slibů, které jim byly dány. Do 48 hodin. Nemůžu s nimi nesouhlasit – mají na ně právo. Fakt, že si mě ale kvůli tomu vezmou jako rukojmí, ve mně sympatie vůči stávkujícím nijak nevzbuzuje. Jiří mi ukáže maličké stánky s občerstvením na dvoře. Prodávají hamburgry, limonádu, a za padesát centů cigaretu s řezaným heroinem. Ukazuje mi záchody. Jsou na dvoře a při pohledu na ně se modlím, ať na ně nemusím jít.
Potom mne zavede do malé kanceláře, kde se schází stávkový výbor. Jako návštěvníka mne tu nechají, vidí, že se docela bojím. Sednu si na židli a dávám se do řeči s chlapíkem, který kancelář hlídá před vyrabováním. V jednom okamžiku se však rozletí dveře, dovnitř s křikem vběhnou tři maskovaní muži, ozbrojení pistolemi a mačetou. Chlapa vedle mne shodí ze židle na zem, jeden mu klekne na krk a přiloží pistoli k hlavě, přitom křičí něco, čemu nerozumím. Hlídač se snaží bránit, nemá ale příliš šanci. Já jako přimražený sleduji celou scénu, krve by se ve mne nedořezal. Čekám výstřel a to, že poprvé v životě uvidím umírat člověka, navíc v bezprostřední blízkosti. Prolétne mi hlavou, že další budu na řadě já. Nic z toho se ale nestane. Útočníci najednou sundají kukly, hlídače na zemi pustí a začnou se smát. Ten se směje taky, říká, že je stejně poznal a že ho příliš nevystrašili. Pozornost přítomných se tak obrátí na mne, bledého a očividně v šoku. Celé to byl jenom vtip, vězeňský humor, víš?, říkají a pobaveně mne sledují. Jeden z útočníků mi ukazuje svůj revolver. Není nabitý. Přesto se z toho všeho vzpamatovávám ještě dlouho.
Přijde večer, sledujeme hlavní zprávy ekvádorské televize. Předpokládáme, že vzhledem k počtu rukojmích, a zejména žen a malých dětí, to bude zpráva dne. Pleteme se. Reportáž o nás zařadí na samotný závěr. Jsme redukováni na skupinku vězňů, které má policie pod kontrolou. Mezi „několika“ návštěvami prý nejsou ženy ani děti.
Uvažujeme, kde budeme spát. Jiří nemá svoji celu, tak se natáhneme na zem v kanceláři. Ne sami. Když přijde noc, na špinavých matracích jsme namačkáni tak, že musíme spát na boku abychom se všichni vlezli. Kolem půlnoci nám vypnou elektřinu. Věznice se ponoří do ticha, přerušovaného přelety vrtulníků. Kužely světla z jejich světlometů skrze skleněný strop prořezávají v pravidelných intervalech tmu v pavilonu. V noci se u nás drží hlídky, to aby nás nepřišla vyrabovat lůza z ostatních pavilonů. Usnout se stejně nikomu nepodaří. Kolem půl druhé se věznicí začínají ozývat tupé údery do zdi. Chtějí se k nám probourat recidivisté z pavilonu F, nejhorší vrazi a násilníci co v celé věznici jsou. O velikonocích se jim to povedlo, vyvolává to proto všeobecné pozdvižení. Každému je jasné, že vězni z pavilonu F jsou ti, kteří dělí celou dosud klidnou stávku od krvavého chaosu, a to, zdá se, nikdo nechce. Šéf stávkového výboru řeší situaci telefonem policistům – ti v zápětí do efka vtrhnou a jejich malou vzpouru potlačí. Všichni si oddechneme. Jdeme Ležím, a snažím se usnout, za daných podmínek to ale moc nejde. Oči zavřu až nad ránem, asi na hodinu.
Stávka skončila skutečně po 48 hodinách, trvalo však ještě dalších 5 hodin, než jsme se fakticky dostali z věznice ven. Nervozita takové chvíle je nepopsatelná. Po třech dnech a dvou nocích a vyslechnutých historkách o bezpráví, které ve zdejší justici panuje, má člověk pocit, že se ven již nikdy nedostane. Všechny východy z pavilonů do šestihranné místnosti se uzavřou, tu obsadí ozbrojenci ze stávkového výboru. Nejdříve jdou ženy a děti, po malých skupinkách. Potom teprve muži. Konečně vidím před sebou chodbu, kterou jsem před zhruba 58 hodinami přišel. A na jejím konci tolik vytouženou svobodu. Beru si svůj pas, projdu opět několikanásobnou kontrolou, jestli nejsem jedním z vězňů. Propletu se davem policistů a mávnu na taxíka. Celou cestu mám na tváři blažený úsměv. Nemůžu si pomoct.
