BLOG: Historky z Jižní Ameriky, aneb Jak zde žít a přežít.

O přístupu k ženám a o tom, že narodit se Ekvadorcem nemusí být legrace.

Jedna z veci o kterych jsem se jeste nezminil a ktera me fascinuje je  zdejsi pristup k zenam. Uz jsem si zvykl, ze kdykoliv jde nejaka peknejsi a pekne oblecena holcina, auta na ni troubi a chlapi hvizdaji. Kazdopadne i todle mi pripadne pekne otravne a sovinisticke, divat se je prirozene ale pokrikovat na holky “mamasita” uz zavani harasenim. Stejne, jako kdyz na mne pokrikujou “Whassup man” a “My friend” a kdyz sem si poprve vysel se svou novou slecnou o ktere se zminim pozdeji, cela ulice na mne pokrikuje “Buena suerte” se zdvizenym palcem. Uz mi to leze na nervy. Kazdopadne, to neni nic poti tomu, jake otresne a pro mne nepochopitelne postaveni tady casto maji zeny v rodine.

Pro priklad nemusim chodit daleko. Do jedne z mych trid chodi slecna, jmenuje se Lili, ma dvecet let a studuje. Kdyz jsme planovali tridni vylet do dzungle, bylo mi sdeleno, ze muze jenom, pokud ji napisu pro jejiho otce specialni povoleni. To mi pripadalo jeste spise usmevne. Kdyz mi po dalsim tydnu sdelila ze to neni treba, protoze ji otec proste nepusti, holt sem si rekl, ze ma proste smulu na striktni rodice. Netrvalo ale dlouho a  pozval jsem sve dva studenty z te same tridy, Patricia a jeho pritelkyni Glendu na slezinu kterou sem chtel poradat na terase. Glenda rika: Jasne, ale jenom odpoledne, vecer nemuzu, rodice me nepusti. To jsem byl uz hodne zarazen a opatrne jsem se zeptal kolik je ji vlastne let. Ma 26!!! To uz byla docela studena sprcha, nicmene logicky nasledovala otazka, jak chce teda s nama cestovat do dzungle? A ona na to, ze s ni pojede jeji bratr, ktery na ni bude dohlizet. Pidil jsem se tedy po duvodech, proc se k ni jeji rodina chova jako k nesvepravnemu nesamostatnemu diteti a bylo mi odpovezeno ze se o ni boji. Hm, a o tveho bratra, ktery je mladsi,  se neboji?? To pry je neco jineho, on je totiz chlap. Aha, rikam ji, cili kdyz jsi zenska, tak budes proste muset delat to, co muzi povazujou pro tebe za nejlepsi, nemuzes se rozhodnout sama. Vzdyt jsi dospela, to te ani trochu nestve? Vzdyt mas svoje prava, svoje lidske svobody, proc je nechas aby ti je brali, rikam ji?? A ona ze dokud bydli v dome svych rodicu, tak to tak proste je. No jo, ale neni otazka spise jak by to melo byt a jestli je to spravne?? Na to jenom krci rameny a poukazuje na kulturni rozdily a jinou mentalitu. Chvilku se s ni jeste pru ale jsem nucen rezignovat, nema to cenu. To je vazne shocking, v setadvaceti letech, navic ta holka ma svuj vlastni obchudek s pocitaci, cili teoreticky emancipovana zena. Poucen timhlenctim jsem se uz potom ani nedivil, kdyz jsem si chtel dat rande s jednou slecnou a zadal jsme kamarada o jeji cislo a on mi ale rika ze na rande jit stejne nemuze, protoze ji rodice moc ven nepousteji. To uz jsem jenom mavnul rukou a nechal jsme to byt. Vsechny vyse zminene osoby jsou silne nabozensky zalozene. Ostatni, kdyz jsem se ptal, mi rikali ze to pry s nabozenstvim nema co delat, ale moc tomu neverim.

Do jake miry jsou takove rodinne vztahy pravidlem, si netroufam odhadnout. Mno, kazdy sveho stesti strujcem, ackoliv v tomhle pripade chapu, ze jit proti vlastni rodine to chce opravdu silne nervy a osobnost. Kazdopadne tech pripadu o kterych vim je vice nez dost. A vice nez by bylo zdravo.

A ted slovo o Rolandovi. Na jeho prikladu lze pekne demonstrovat, ze narodit se Ekvadorcem opravdu nemusi byt  sranda. Takze, co se mu vlastne prihodilo: Mily rolando se v poslednich tydnech a mesicich snazil dostat do Britanie, ponevadz ma jednak plne zuby toho ze nikdy nikde poradne nebyl a druhak protoze tam ma pritelkyni Saru. Nuze, bez viz pro obcana Ekvadoru se da dostat tak maximalne do Kolumbie, Peru a mozna do Bangladese a Vychodniho Timoru. Je treba mit dostatecnou hotovost na uctu, spoustu papiru, nejlepe zvaci dopis od rezidenta (neli dokonce prezidenta), dobrou praci, kreditni karty, duchodove sporeni, zasrane velkou televizi v obyvaku, rozmazleneho psa a nejlepe si nechat udelat lifting a liposukci  nez jde zadat. Dobre je mit na zapesti znackove rolexky a byt chic ohaknuty a tvarit se jako snob.

Zkratka prokazat ze clovek nechce emigrovat a ze ma dost duvodu se vratit. Mily Rolando delal co mohl, zastavil kus pozemku ktery vlastni, prodal co mohl, pujcil si penize, sehnal letenku, Sara se za nej zarucila, mel na uctu dva tisice dolaru, a hlavne, zaplatil si semestr nejake skoly u Londyna, cili zadal o studentske viza, nikoliv turisticke. Rozloucil se se vsema, vsichni jej obreceli ze se dlouho neuvidi a ve stredu vecer odjel autobusem do Quita. To mu jeste chybelo 500 dolaru na zaplaceni rezervovaneho letu. Prijel do Quita rano, a v ten moment mu volal znamy z Manty ze pokud chce pujcit tisicovku, musi si je vyzvednout jeste ten den. Mno, tak rolando jel z autobusoveho nadrazi rovnou na letiste, chytil prvni letadlo zpatky do Manty, vyzvednul si tisicovku a nejblizsim autobusem jel zpatky do Quita. V patek sel potom na ambasadu zazadat o viza. Popisoval mi, ze musel prijit ke stene z tvrzeneho skla s prepazkou u ktere bylo dole male okynko jako na vydej jizdenek u pokldany na nadru. Tady se ale pres tohle okynko muselo mluvit s osobou na druhe strane, cili clovek byl shrbeny aby slysel a musel odpovidat na otazky typu: Proc tam chcete jet, kdo je vas rucitel, jaky k ni mate vztah, co je to za skolu, jestli hledal i nejake jine, jaky v tom vidi smysl, jake ma v ekvadoru zavazky, atd., zkratka otazky ktere cloveka samy o sobe ponizi, navic kladene formou vyslechu, ktery cloveka spise odstrasi a navic, ve shrbene pozici kdy se uz clovek musi citit jako totalni chudak a zebrak prosici o almuznu. Mno, na konci procedury nasledovalo dlouhe cekani. Na konci dlouheho cekani nemilosrdny ortel: Neprokazal jste dostatecnym zpusobem ze nemate v umyslu emigrovat do Spojeneho Kralovstvi z ekonomickych duvodu. Zadost zamitnuta, behem nasledujicich dvaceti dnu mate moznost se proti vysledku rizeni odvolat. (podtext sdeleni je zrejmy – pro forma mas moznost, ovsem s nulovou sanci uspet). A tak se Rolando vratil jako zmokla slipka domu a v pondeli zase de do prace.

Mela to byt jeho zivotni cesta, a tesne pred cilem se mu zabouchly dvere pred nosem. Sorry, jen pro vyvolene. Zivot je nekdy vazne kruty. Kdyz si predstavim ze my cesi za par let nebudeme potrebovat viza ani do Spojenych statu, az se za ty svoje privilegia trochu stydim. Proto je treba byt za to vdecny osudu, ze jsme se dobre narodili. Narodit se Ekvadorcem totiz vazne nekdy neni zadna legrace.

pošli na vybrali.sme.sk

Kategorie: Ekvádor, červenec - prosinec 2004, Ekvádorský deník | 22. 2. 2007 v 04.00 | kloss

2 komentářů

To piskani na zeny vubec nejake specifikum jiznich narodu. Par znamych si takhle jezdilo do Italie zvedat sebevedomi.

No co,někdy je lepší když na tebe někdo píská a volá, než když jen čumí a čumí a čumí kam jinam než do výstřihu a vůbec mu to není blbý,jako tady v čechách…

Přidat komentář

Historky z Jižní Ameriky, aneb Jak zde žít a přežít

Nejnovější články


Doporučujeme:
Poznávací zájezdy Paříž
Levné letenky
Švédsko
Istanbul
Země světa - zemepis.net
Paříž
© 2006 Cestovatele.com; Kontakt | ArmA: Combat Operations | O Cestovatele.com | Reklama