O ekvádorské nátuře.

Dneska me vzal Rolando na obed k rodicum. Opet jsem si pripomel, co je to ekvadorska natura. Od rana jsem nejed pac se mi nechtelo delat ryzi k snidani, tedy to jedine co se da momentalne tady snist. Kolem dvanacti sem si ale chtel udelat obed, nacez Rolando rika: dem k nasim. A tak jsme sli. Jeho rodina je hodne chuda. Bydli se ve velike budove se strechou z vlniteho plechu dobrych 5 metru vysoko, pripominajici hangar. Jednu cast tvori dlouhy koridor, slouzici jako obyvak a jidelna. Podlaha je z kamene, nabytek tvori nekolik nepohodlnych kresel a cosi co by se mohlo s velkou davkou fantazie nazvat nabytkovou stenou, jejiz nejcestnejsi misto ve stredu zaujima televize, oblozena kycovymi porcelanovymi figurkami svatych okolo. Z teto obytne predsine vedou nekolikery – asi ctvery – dvere do pokoju, ktere maji ctyri zdi, ale nemaji strop, tedy sou zastresene jenom spolecnou plechovou strechou. A tak tady zijou dve nebo tri rodiny. Soukromi veskere zadne, nekolik malych deti ktere porad rvou a litaji kolem, par adolescentu kouka na televizi, zenske skacou kolem plotny, z cehoz jedna tak v sedmem mesici, chlapi hrajou karty, babicka u televize spi. (Jakze jsem to rikal o tom srovnani s ciganskym svetem?) Ale vsichni vypadaji spokojene, smejou se a cekaji na obed. Tedy, to jsem si myslel, a proto jsem potlacil hlad a cekam taky. Po pulhodine cekani uz jsem zacinal byt netrpelivy, ale vsichni byli veseli a nikomu to nevadilo, tak jsem byl potichu. Potom se zacla z kuchyne nosit polevka. Nejdriv dostala babicka, potom jedno z deti, potom jeste nekdo a to uz byly moje chutove poharky nazhavene a gurmanske vasne rozdrazdene na maximum, zaludek zkrouceny jak paragraf v nejblizsich okamzicich ocekaval poradnou davku kulinarskych specialit ekvadorske kuchyne, avsak – nic. Pote se vsechno vratilo do starych koleji. Chlapi hrajou karty, decka rvou, zbytek u televize. Dalsich patnact dvacet minut jsem se jeste v tichosti svijel ale pak jsem sebral odvahu a rikam anglicky, aby mi nikdo nerozumel:Rolando, a kdy uz teda budeme jist? Prisli sme ve dvanact, jsou skoro dve… No za chvilku, jeste vydrz. No, ale to uz prave nemuzu, za chvilku totiz asi umru, a vubec, proc nekteri meli polivku a my ne? Nemam poneti. No, a nemuzu si taky dat? Ne, to by bylo nezdvorile Pockej jeste deset minut, rika on. Deset minut? Prekladam si jako hodinu, povidam. Ne hodinu, rikam deset minut on na to. Jasne, rozumel jsem ti Rolando. Hodinu. Tak to cekat nebudu, du domu, pecene kuratko za hodinu je pro mne prilis vzdalena predstava, momentalne miska suche ryze je pro mne bozskou ambrozii. A on na to, mno, tak se zkus zeptat na tu polivku v kuchyni. Tak sem prisel do kuchyne, pozadal o misku polivky. Mel jsem ji natotata. Zblajznul sem ji nez bys rekl boruvkovy kolac a razem sem mel dvakrat vetsi hlad nez predtim. Rolando rikal – jenom polivku, neni to zdvorile, ale, sakra, je zdvorile pozvat si navstevu na obed, a nechat ji dve hodiny cekat a nerict ani slovo? A vubec, copak sem nejaky hej pockej, kdyz mam bilou drzku? To teda ne. Vlit sem do kuchyne, podekoval sem za polivku, rek ze uz musim jit, nacez jsem byl ujisten at jeste pul hodiny pockm, ze bude hotova ryze. Pul hodiny! Pul ekvadorske hodiny! Za tu dobu bych stihl sam vykopat zavlazovaci kanal a tu ryzi vypestovat. Takovou dobu teda ne. Ale, co to mate na stole v te obrovske mise? Vypada to jako bramborovy salat…No, to je bramborovy salat. Hmm…tak na co jeste ryzi? No prece k tomu salatu, presvedcujou mne. Hmm…a kure? No to bude k ryzi a k bramborovemu salatu. Aha…a kdybych si dal jenom salatek s kuratkem, jenom takovy vzorecek…? To vite, musim domu, studovat, pripravovat se na hodiny, opravovat pisemky (cti: hrat Morrowind). No a at uz to bylo zdvorile nebo ne, hned jsem mel talir plny dobroucke basty, ktera ve me zmizela jako v cerne dire, jen se zaprasilo, ja pekne podekoval a vypad z te hladomorny s predsevzetim, ze uz sem priste pudu jenom s plnym zaludkem.