Jak se sobota 13. stala mým nešťastným dnem.

Konecne se dostavam k dnesku, sobote ZASRANEHO 13 listopadu, je sedm hodin rano a prave jedu v autobuse smer Guayaquil abych si koupil v cestovni kancelari listek do Bogoty pres kterou se hodlam dostat do Caracasu na letadlo do Evropy a to je neco neuveritelneho…nejenom ze jsou ti zamestnanci spolecnosti – konkretne Reina del Camino - arogantni, ale o pul pate rano kdy autobus vyjizdel, ovsemze hned zacla z repropeden vyhravat…SALSA! A nikdo nic, kazdy se pokousi spat ale nikdo si nestezuje, tak, jako obycejne, jdu dopredu za ridicem ja at to vypne. Tak jo. Vsichni sou spokojeni a uznale pokyvujou hlavama. Za chvilku se zapne vzadu klimka. Jedina a poradne silna, vzadu v autobuse. Cili co sedi vzadu umiraji zimou a dopredu to sotva dojde. A tak letim zase za ridicem at to vypne. vypnul to ale potom to zas zaclo foukat. Presidlil jsem se proto radsi uplne dopredu, je to mnohem jistejsi. Po pate uz na ridice klepat odmitam.

No neni to bajecne mit noutbuka? Je pul desate, prijel jsem do cestovky a ta je jeste zavrena. Kdy se otvira ptam se strazneho. Prej asi v devet, nekdy az v deset. Hm…tak jsem si tedka sedl do fastfoodu, dal si toust a kafe a u toho si vesele pisu co me napadne a posloucham k tomu do sluchatek Santanu. A navic vypadam strasne dulezite, ohaknuty do mojich kenvelo bilych gati a oranzove kostickovane kosile z Fishbonu vypadam, ze mam asi dost penez. Kdyby tak vedeli…:) No zuzo. Ten komfort za cenu laptopa stoji. Jinak, nosit bile kalhoty je tady utrpeni. Peclive vyprane, vyzehlene, zarici cistotou. Jenom jsem dojel do Guayaquilu, uz jsou jak prase. Na prvni pohled to jde ale na ten druhy…no vsak je teprv pul desate rano. Na ruce se mi kdoviodkud objevila obrovska fialova smouha jakokdyby od naplne z prupisky, ale jde pomalu dolu. Kolena mam trosku zaspinene od protejsiho sedadla v autobuse. Ruce mam spinave permanentne a jak saham do kapsy, tak podle toho ta kapsa taky vypada. No co budu povidat…

Dve odpoledne. Tak, dnesni den je naprosta katastrofa. Cestovka neotevrela. Druha, kde jsem sel nema otviraci hodiny. Kazda na opacnem konci mesta. Aby tomu vsemu nebylo dost, udelalo se vedro a ja na rameni taham toho ZASRANEHO NOUTBUKA, ale to by nebylo to nejhorsi. Kdyz jsem si daval do kapsicky u kosile prupisku (vzdy s sebou, jak jinak, studijni typ, abych si zapisoval slovicka co pochytim), nenapadlo me, co by se mohlo stat. Az na zachode se divam do zrcadla a vidim…kolem kapsicky je modry flek jak svina. Dokaze si nekdo predstavit jak jsem se zhrozil? A nejen to - skvrna byla tak stavnata ze prosakla az na tricko, stesti v nestesti bylo, ze bylo rovnez tmave modre ale presto to bylo zblizka dobre videt. Doslo mi ze to co jsem mel pred tim na ruce byla skutecne prupiska jak jsem se domnival.. freneticky letim do fastfoodu za rohem a prosim o prasek na prani. Daji mi prasek na prani a ja letim zpatky na zachod abych kosili alespon namocil. Namocim a trosku properu…a huste modra povoden se rozlije vsude kolem. Dochazi mi ze tragedie dosahuje olbrimich rozmeru. Kosile komplet modra, ruce komplet modre, umyvadlo modre…Jakz takz se umyju, oplachnu umyvadlo, Letim zoufale zpatky a prosim o igelitku. Hazim tam kosili a jdu volat Sayence, nove kamaradce ktera si se mnou dala ten den rande a chtela me vzit na diskoteku. Tesim se ze k ni zajedu a namocim kosili do sava. Vytocim z mobilu cislo a ozve se hlas - v zapeti vsak uticha. Baterie vybita. To neni pravda, vzdyt jsem to vcera nabijel a rano byla baterka jeste plna!…co budu delat?, napada mne. Vytahnu z telefonu tak tak jeji cislo a ten v zapeti zhasina nadobro. Zvazuju sve moznosti a vychazi mi jedina - jit do telefonni budky a zavolat odtamad. Na to ale samozrejme potrebuju kartu - utracim tri dolary a kupuju kartu, nachazim jedinou budku v blizkem hypermarketu a volam. Slava, telefon na druhem, konci zvoni, ozyva se hlas a…ozyva se Sayencina sestra. Kde je Sayenka?, ptam se. Sla k tete a nechala mi svuj mobil, rika ona. Hm…a kdy se vrati? Nooo, tak kolem sedmi vecer. Letmy pohled na hodinky prozrazoval sotva poledne. Hm…ptam se: Nemohl bych se u vas zastavit? A ona na to No, vis, ja sem tu sama s malym ditetem. No, to nevadi, ja mel nehodu a potrebuju pracku a nejaky detergent, na to ja. A ona, potesene: No, tak to ti nemuzu pomoct, pracku totiz nemame. Ale ja nepotrebuju jenom pracku, ale spis….  Z druheho konce se ozyva prerusovany ton. Vytacim cislo znova. Prerusovany ton. Napodruhe i napotreti. Doprdele. Co budu delat? Zavolam kamaradce Roxane. Mam cislo, v outlooku. V supermarketu zacinam saskovat s pocitacem, pritom mi z brasny vypadava baleny chleba ktery jsem si den predtim koupil v obchode. Vagus. Lidi chodi kolem mne a divaji se na mne jak na blazna. Cely cerveny schovavam toustak do druhe tasky a delam jakoze nic. Otviram notebook, nachazim ten spravny email v nemz je cislo, beru si laptopa jako knizku do jedne ruky, druhou tukam cislo, ramenem pritisknu sluchatko k uchu. Roxana? Zlato, kdepak jsi? Doma? No parada, hele, mel jsem nehodu, muzu se stavit? Coze? Jasne povykladam ti to vsechno az budu u tebe. Diky, si poklad. Tak za chvili. Ufff….Balim saky paky a padam na prvni autobus s cislem 90, ktery se dobrou trictvrtehodinu kodrca celym mestem. Z  konecne je to k Roxanine domu par kroku. Slava, jsem tady. Zdravim se s Roxanou a jeji sexy nemeckou spolubydlici Jannine, vykladam co se mi stalo a vytahuju z igelitky kosili jako dukaz. Behem chvile konci v lavoru s vodou, do ktere se vzapeti lije savo. Mno, to jsem teda zvedav, rikam si, ale v duchu uz jsem kosilku pohrbil. Muj nejhezci kousek obleceni. Nejvic sexy. Jak tedka pujdu na rande se Sayenkou? Vzdyt nemam ciste ani tricko!! Nadeje umira posledni. Naliju na skvrnu, tedy spis vice notne rozlezlych skvrn jeste trochu sava a nechavam to tak. Divame se mezitim s holkama na nejaky film o nestastne a zivotem zklamane trinactilete holce co se promenila v tricitku, poznala co je to skutecne stesti a vzala si nakonec prince svych snu.  Je silene vedro, lezime vycerpane zpoceni na gauci, vetrak pusteny na plne obratky co stejne nepomaha a nikomu se nic nechce a tak je to ten pravy film pro tohle odpoledne. Kdyz skonci, ja utiram hedvabnym kapesnickem slzicky a du se podivat na tu zasranou kosili. Prijdu na verandu a koukam na lavor. A koukam. A koukam. Trochu nostalgicky, trochu odevzdane, trochu nasrane. Pak nad nim udelam jenom symbolicky krizek. Na jednom miste je krasne jemne oranzove prouzkovani vyzrane naprosto dobela. Na druhe strane zbylo koncentrovane modre kolo. Tak, a je to. Konecna, mene tekel, dokonano jest. Popel k popelu, prach k prachu. Slouzilas dobre. Nezapomeneme. Uctivam jeji slavnou pamatku minutou ticha, koukajic do zeme, prerusovaneho jen obcasnymi bolestnymi vzlyky kolemstojiciho (tedy mne). Roxana ke mne po chvili potichu prijde a soustrastne poklada ruku na rameno, ja se ohlednu a vidim jeji zucastneny pohled. Tady neni treba slov, vim co rika. Ano, je to tragedie. Byla to moc dobra kosile. Malo bylo takovych. Cely svuj nezaslouzene kratky zivot byla prikladem pro vsechny ostatni kosile, byla vzor ctnosti a cistoty, charakteru a pritom vzacne skromnosti. Byla skvelou spolecnici, provazejici cloveka na dlouhe ceste jeho slzavym udolim. Byla vzdy tam, kde ji bylo treba, dokonce i tam, kde ji obcas treba nebylo, tak byla obetava a nezistna, nikdy nezapomeneme na jeji hlubokou oddanost povinosti zahrivat a zkraslovat sveho pana. Pravda, tu a tam mela sve chvilky, jako tenkrat kdyz se ji utrhnul knoflicek u krku ale ruku na srdce - ktera z kosil to kdy neudelala? Kdo jsme bez viny abychom mohli soudit? Budeme na ni navzdy vzpominat jako na priklad pro vsechny budouci generace kosil, co prijdou po ni, na jeji hluboky a vzorovy odkaz oddanosti a sluzby, na ktery nakonec zaplatila cenu nejvyssi - stala se hadrem. Kez kazda lidska ruka, ji pouzivajici je nezna  a nezapomina s ni vytirat podlahu se vsemi poctami, ji prinalezejicimi. Koncim pietni akci, pokladam imaginarni venec na imaginarni hrob, zaseptam posledni tichou modlitbicku a zapaluju si konecne cigo pac uz mam na nho desnou chut. Unavene zivnu a protahnu se. Na co se budem divat ted?, ptam se Roxany.

Tak, je vecer, jsem stravil den psanim a pranim.  A vecer mam cely sam pro sebe. Roxana a vsichni znami z Guayaquilu jdou na diskoteku, bara libre za 8 babek, no zuzo, ale ja zustavam doma. Nemam si co oblict. Kosile je mrtva a tricko jsem namocil do lehkeho roztoku sava. Skvrna od prupisky je pryc, to je pravda, akorat ze tricko samotne tedka vypada jak nepovedena batika. Nepravidelne vyzrana modra do takove modrosede. V tom bych se stydel chodit i na chalupe. A ja budu muset zitra domu…takze budu koukat na telku zatimco ostatni se ponori do viru velkomesta. Na druhou stranu usetrim 8 babek a nebudu mit zitra kocovinu. Ackoliv, na to bych se momentalne klidne vykaslal,  uzit si trochu spolecnosti je proste droga. Tak, dnes vecer mi bude holt zapovezena. Zitra rano jedu domu, spocitam naklady na tenhle nestastny vylet ktery mi jednak k nicemu nebyl a druhak me pripravil o nejlepsi kosili a oblibene americke tricko. Kdeze patek. Sobota 13 je muj novy nestastny den. Jedine pozitivni je to, ze jsem sedl k noutbuku a chytl takovou muzu. Nic vsak netrva vecne a vsechno jednou konci. Tak i ja, pro tentokrat. Tesime se napriste.