Jak jsem si zacestoval v Andách a stal se drsným horalem.

Pondelni podvecer 2. listopadu byl vecerem odjezdu. Nasedl jsem na kodrcavy autobus Popular a s masochismem sobe vlastnim jsem se tesil na desitihodinovou jizdu do horskeho mesta Ambato. Cesta ubihala dle vsech predpokladu. Priserne. Kodrcak kodrcal, neuveritelne rozbite cesty na pobrezi a misto na zadnim sedadle celou eskapadu jeste umocnovaly. Zastavka v kazde prdeli, odhadem tak alespon dvacetiminutova. Na otazku proc neni tezke odpovedet. Lidi tady autobusy milujou, podezrivam je ze to je pro ne takovy maly SM fetis. Nehlede na to, ze jsou malilinkate, ze v nich neni misto na nohy, pro mne VUBEC (proto si sedam do zadni rady doprostred, nohy natazene do ulicky), nehlede na to ze jsou precpane a lidi agresivni, zduchaji se a slapou po sobe a se zakernou skodolibosti ti jeste pomalu za to vynadaji, coz se stupnuje prave na stanicich kde jako supi cihaji prodavaci veskerych moznych nesmyslu jako cukrovinek, naramku, cingrlatek, ulepenych bonbonu, ci napoju vseho druhu kteri se najednou nahrnou do uzoucke ulicky a nabizeji pasazerum prekrikujic jeden druheho a slapajicim po vsem co se jim namane do cesty. Do toho se pasazeri tlaci ven aby si zasli na zachod, zakourit si nebo aby si koupili neco u nescetnych stanku na peronu. Chaos k nepopsani. Vubec nezalezi jeli poledne nebo pulnoc, tendle byznys jede nonstop. Sichty se stridaji 24/7. Lidi ale stehujou temadle parodiema na autobusy takrka cele domacnosti, cele zivnosti, stanky s velkyma fritezama, stolky se zidlema, kola, kocarky, giganticke pytle s kdovijakym zbozim, drobnou zver v klecich a podobne – to vse se uklada na strechu a prevazuje lany aby to po ceste nespadlo. Do toho vseho prekrikovani a rachotu autobusu a triskani na strese vyhrava odevsad nejaka salsa…Ze to ale ten autobus vsechno uveze, obzvlaste pri stoupani do hor, povazuji ja osobne za maly zazrak. Pochopitelne vykladani a nakladani zabira spoustu casu a tak se cesta neumerne prodluzuje. Kdyz dorazim do Ambata, prave se rozedniva. Oci jsem byl schopny zamhourit tak na hodinu, ne vice. Povidal jsem si po ceste s asi padeatiletym panem, kvetovana kosile, blond dready smotane do culiku, povidal ze je z Kolumbie a ze je v Ekvadoru politicky uprchlik. Jo, lidske osudy…Z Ambata ihned chytam nad ranem  autobus do sve cilove destinace – Banos, jednoho  nejturistictejsich mist v Ekvadoru. A takto patricne natesen po dalsi kodrcave hodine prijizdim.

Vystoupim z autobusu spolecne se tremi na prvni pohled cizinci. A vzhledem k tomu ze jsem sam, tak se k nim hnedka hlasim. Dve holky, jeden  kluk, vsichni bagly na zadech a Lonely planet v ruce. Prijdu za holkama a ptam se jich anglicky: Vite o nejakem levnem hotelu kde se da prespat? A slecny, v ten moment zady ke mne, ale nic. Zkousim to spanelsky. Taky nic. Tak te jedne poklepu na rameno a provadim stejny pokus jeste jednou. A uz jsem doma – slecna mi znakovou reci vysvetluje ze obe nemluvi a neslysi. Tak takhle…mno, obracim se na kluka, ktery se silnym francouzskym prizvukem rika ze k nim nepatri ale ze by bylo supr kdybychom nasli neco spolecne. A taky ze jo. Po pulhodince hledani a smlouvani a jednom poradnem kafi v restauraci se ubytujeme, 4 dolary postel, dvouluzaky, s vyhledem na hory. No ideal. Ubytoval jsme se s milym svycarem Sebastianem a hned jsme se skamaradili, ackoliv ani jeden z nas nespal celou noc, okamzite jsme vylezli na nejblizsi kopec abychom si Banos prohlidli zvrchu a pohled na mestecko, schovane v udoli mezi vysokanskymi horami byl velice jimavy. Holky si mezitim zchruply a kolem poledne jsme si dali obed a vyrazili pujcit si kola abychom sjeli dolu k amazonii znamou scenickou trasou. A jak jsme rekli, tak jsme taky udelali. Tri hodiny uchvatne scenicke podivane na hory nad nami a udoli jimz tekla reka pod nami, uteklo jako voda, navstivili jsme dva poradne vodopady ktere z vrcholku padaly dolu do udoli a nechali se prevezt az k nim kabinkou zavesenou na ocelovem lane, kterou ja jakozto clovek trpici zavrati nesl nebyvale statecne, pouze jsem celou dobu jecel hruzou. Zpatky se slo po visutem provazovem moste ktery se houpal tak ze se se mnou malem utrhnul, podobne tak i u druheho vodopadu s nazvem Pailon del Diablo. No, prirodni panenska scenerie k nezaplaceni. Zpatecni cesta stoupajici strme vzhuru se zvladla na korbe maleho nakladacku, kam se k memu prekvapeni cestou nasackovalo dvacet lidi. Projizdelo se temnymi a ponurymi tunely hrube vyrazenymi do skaly, ze kterych kapala voda a prijizdeli jsme uz za tmy. Pozdeji vecer jsme si se Sebastianem zasli do restaurace na paradni bastu a vykladali az do jedenacti, tu anglicky, tu spanelsky a pak vycerpanim padli jak zabiti do svych posteli.

Rano jsem mel pokracovat s holkama sam na jezero v krateru Quilotoa, udajne ekvadorsky skvost prirodniho bohatstvi. Jelikoz jsme se ale probudili az v devet, holky mezitim zmizely beze mne. Dal jsem si sopecnou sprchu z nedalekeho vulkanu (ano, primo ze zdi horka, prirodne ohrivana voda)Mno, rozloucil jsem se se Sebastianem a v zapeti, okukuje pecena morcata, potkam na ulici Mauricia z Guayaquilu. Povida, co tu delas? My se vcera vratili z dzungle a dneska jedem domu. Dem tedka jeste na hydromasaze, des s nama? A ja ze jo. Tak jsme si dali horkou parni lazen nasledovanou polevanim ledovou sopecnou vodou s vytazky bylin, kterazto procedura byla opakovana nekolikrate a navdavkem promasirovano proudem vody cele telo. Jedinou skvrnou na tom vsem bylo to, ze jsem se od dvou americanu, kteri se parili v lazni vedle mne (lazen vypadala jako drevena krabice kam cloveka zavrou ze mu couha jenom hlava a zevnitr reguluje privod pary), dozvedel ze tu vymastenou gorilu budeme mit v bilem dome dalsi volebni obdobi.  Ale stejne, odchazel jsem jako znovuzrozeny. Po bolesti zad ani pamatka. A takto povzbuzen jsem se jal z kraje odpoledne cestovati smerem Quilotoa.

Neveda jak se tam dostat, vyptaval jsem se vsude kolem. (vyptaval jsem se taky na zem, na telefon, na barmana….eh, pardon, to sem nepatri…). Kousek po kousku, autobus po autobusu jsem se priblizoval k vytouzenemu cili. Kdyz mi rekli v poslednim autobuse „tady vystupujes“, ocitl jsem se v zapadlem indianskem mestecku Zumbaua. Vsude blato, navic byla zima, tma, mlha a mrholilo. Venku pred polorozpadlou barabiznou postavaly…samy divny zivly a podezrivave si mne prohlizeli. Rikal jsme si: Tak, a co ted? Jaky autobus vemu tedka odsad? Vypadalo to, ze jsem na konci sveta. Nastesti, hnedka se ke mne prichomejtnul postarsi indiansky chlapik a rika: „Camioneta? A donde?“ Camioneta jsou ony jiz zminovane male nakladacky, trosku vetsi pickupy. Ja rikam: Je tu taxi? A chlapik se jenom pousmeje stylem „gringo nestastny, nejsi v new yorku“ a ukazuje na svoji rohrkanou karu. Co mi zbyva? A tak povidam: A vio na Quilotoa. A tak jsme jeli na Quilotoa. Pred vystupem jsem si jeste odskocil do nejakeho obchudku pro cigarety (slovo obchudek je nepresny vyraz – vidim barak ve kterem sviti matne zarovka, vystoupim – o asfaltovanych cestach si tady nechavaji zdat – blato a kameni - , malem zakopnu o prase ktere se mi priplete pod nohy, hledam vchod. Skrz okno vidim - uvnitr sedi na lavici podel zdi pocetna indianska rodina, oblecena do svych tradicnich hadru – cerny klobouk, ponco, chlapi copanek, ja zaklepu na okno, zenska mi otevre, zavede me do vedlejsi mistnosti kde je cosi jako provizorni pult, na kterem je vylozeno mnozstvi druhu zbozi, po zemi se valeji polorozbalene kartony s cocacolou, v regalu za pultem zvlastni smeska konzerv, zubnich kartacku, dratenek a zvykacek. U stropu se houpe obnazena zarovka, sotva osvetlujici mistnost, az z toho pritmi boli oci.) A pak uz stoupame pulhodinovou cestou nahoru na krater. Cesta – extremne dobrodruzna. Vsude kolem nas mraky, neni videt ani na spicku nosu, svetla se zoufale snazi tou hustou belobu prosvitit ale jen se stridavymi uspechy. Zacina prset husteji, sterace stiraji jako silene. Silnice, jak uz jsem se zminil, polniho razeni. Kolem nas, prazvlastni horninne utvary, misty odhalujici zrejme prudky sraz pod nami. Nic jednoducheho pro nervy. Cestou neztracim cas a  odvadim svou pozornost od hroziciho nebezpeci konverzaci s ridicem. Ke svemu uzasu zjistuji, ze se prave nachazim na nejvyse polozenem miste ve zivote – a kazdym okamzikem tento osobni rekord prekonavam. Na uplnem vrcholku, primo na okraji krateru (ktery pochopitelne v noci neni videt), prijizdime do malicke osady s nazvem Quilotoa. Takmer 4000 metru nad morem. Ihned dostavam strach ze z nedostatku kysliku ci zmenou tlaku umru. Ale co, rikam si, natahnout brka na tak supr exotickem miste, o tom by si leckdo moh nechat jenom zdat, tak s chuti do toho. Asi dvacet baracku blika do cernocerne tmy svetylky z oken. Vchazim do prvniho z domecku, ktere zde vsechny slouzi jako nocleharny. Jine prijmy tady mistni nemaji. Ocitam se v rozlehle mistnosti. Podel jedne zdi stoji dlouhy dubovy stul, v rohu na druhe strane zapnuty televizor ktery priserne snezi a ztezi se da rozeznat obraz, prostredku mistnosti vevodi zelezne kaminka s rourou vedouci na strechu, kolem nejz jsou nastavene lavice. Na nich sedi pocetna indianska rodina, jak jinak, oblecena dle svych zvyklosti do klobouku a ponca. Kouknu ke stolu u zdi a vidim asi sedm cizincu, zjevne noclezniku. A mezi nimi – dve hluchoneme slecny z Banos! No, to bylo shledani. Tak jsme si sedl, dostal horky caj (nikoliv indiansky ale Pickwick, predpokladam ze koupeny ve sleve v nejblizsim supermarketu – ackoliv, nejblizsi supermarket musi byt asi hoooodne daleko odsud tak se zrejme pletu) a zdravim se s pritomnymi. Krome holek (Novy Zeland a USA) potkavam par z Australie a nemecky mluvici bandu svycaru. Davame se do reci a tak se vesele zabydluji ve svem docasnem jednonocnim utocisti. Dluzno podotknout nekolikero veci. Australska anglictina onoho kluciny jmenem Tony byla naprosto nesrozumitelna a chytal jsem se velice ztezka. Za dalsi, jit na velkou vestoje s pokrcenyma nohama a jednou rukou se opirajici o zed byl kousek hodny protreleho artisty a v te zime hrdinstvi u mne nebyvale. Vymrzly pokojik s velkou posteli, jinak nijak nezarizen mnoho komfortu neskytal, a jednoduche okno, pokryte pavucinama mnoho izolace taky neslibovalo. Prikryvek vsak bylo nekolik a diky nim bylo preziti noci o trochu jednodussi. Po nejake dobe jsem se odhodlal zkoumat stav sveho organismu – zdalo se, ze tuto nadmorskou vysku prijima dobre a necitil jsem zadnou zmenu. To byl duvod k tomu, abych se prosel nocni osadou, labuznicky pritom potahujice z cigarety. Z vedlejsiho domu se linula indianska hudba – slozena prevazne z fleten a bubinku. Uvnitr nekolik indianu vyhravalo a jejich deti do rytmu tancovaly. Byl to moc pekny pohled, typicky a neprikrasleny domorody zivot mistnich obyvatel. V tu chvili jsem zalapal po dechu – nedostavalo se mi vzduchu. Vysokohorske klima se neda osidit, neomylne se prihlasilo, podporeno navic nikotinem, beroucim organismu dalsi molekuly kysliku. Rychle jsem proto cigaretu zahodil a poradne jsem zadusnost rozdychal. Pote jsem sel radeji do hajan.

Bohuzel, spalo se mi hrozne. Zanedlouho po ulehnuti se ovala prudka bolest hlavy. Potlacil jsme ji ibuprofenem, ale jen castecne. Nedarilo se mi usnout. Do toho se pridala nevolnost a ja tak mel zadelano na dalsi bezva bezesnou noc. A nebylo to daleko od pravdy. Spal jsem prerusovane, spise ne nez ano, chvili se chytaje za hlavu, chvili za bricho a chvili za chodidla, ktere mi i pod dekou nepekne mrzly. Dohromady – nezavidenihodna situace, stridave jsem proklinal sebe, cely krater Quilotoa, cigarety, vsechny a vsechno kolem sebe, a  strasne jsem chtel byt zpatky doma, v Mante, na pobrezi, u oceanu kde slunicko krasne hreje kazdy den. V osm hodin jsem se unaveny a rozlameny probudil do krasneho sveziho rana. Na obloze line mracky zpestrovaly  jinak temne modrou oblohu a slunicko zacinalo pomalu prohrivat zmrzlou zem a vysouset kaluze po desti z predchozi noci. Bolest hlavy ustupovala s tim, jak se organismus zacinal s nadmorskou vyskou vyrovnavat a svet se ihned zacinal zdat lepsim mistem pro zivot. S vracejici se naladou jsem si chtel jit ulevit na WC, umyt si zuby a dat si neco k snedku. Vstanul jsem tedy z postele – ovsem to bylo predcasne. V tom okamziku me zachvatila akutni zaludecni nevolnost a vratil jsem se ihned do vodorovne polohy. Uh, co ted, premyslim, s plnym mechyrem se brzo pocuram, kdyz se ale pokusim jit na zachod, pozvracim se. Tomu rikam vyber. Co je prijatelnejsi ze spolecenskeho hlediska? Pocurat se je hanba jako hrom, to delaji jenom male deti a mne se to naposledy povedlo kdy jsme mel devet roku a utikajice z venku domu na zachod jsem to smolne nevydrzel tesne pred cilem u dveri bytu zrovna v momente, kdy mi maminka otevrela. To jsem se stydel, a to mi bylo devet, tedka mam skoro trikrat tolik, trikrat vetsi ostuda! Na druhou stranu, nezahralo by me to na dusi, ale na tele urcite…nohy mam nakonec dost promrzle. A taky, curani je spojeno s prijemnymi pocity, zvraceni zrovna ne. Na druhou stranu, poradne se poblit neni ostuda, nekdy naopak znak muznosti, mocne chytit misu, sebrat sily, zatnout zuby a neohrozene a rezolutne ze sebe vsechno vyzvratit s nekompromisni odhodlanosti, tak nejak uvedomele a kontrolovane, potom utrit hubu do rukavu a jit zase chlastat…ehm, tedy, co to placam, no snad mi nekdo rozumi. Ale, zvraceni, s nejvetsi pravdepodobnosti  na chodbe by znamenalo vytirani a tedy praci navic a to se mi v te zime moc nechtelo. Chvilku jsem takto zvazoval vsechna pro a proti a rozhodnul se nakonec, ze se pozvracim. Na WC to je nejakych 10 metru, pri trose stesti a bozi prizne to zvladnu. Sebral jsem vsechny sily, nekolikrate se zhluboka nadechnul a hrdinne se postavil. Okamzite me natahlo a obsah zaludku se vydal na vylet vzhuru mym jicnem.  Ja vsak, nedbaje niceho jsem se s buldoci odhodlanosti neohrozene vydal na chodbu smer zachod. Jsem u dveri na chodbu. Citim, jak se zaludek vzdouva, protestuje, vzpouzi se, od huby mi zacina jit pena, na tvari predsmrtna grimasa, ja ac bledy jako stena vsak nepolevuji a zarputile jdu dale. Dalsi metr prekonan. Travici kyseliny prekracuji hrtanovou zaklopku a stoupaji, zacinam citit zname paleni zahy, z hrdla se zacina ozyvat bublave chrceni. Dalsi metr. Podlamuje se mi krok. Ve tvari se zraci zoufalstvi odsouzence na popravu, smrtelna beloba tvare dosahuje sveho nejextremejsiho odstinu a coby nechtene chameleoni mimikry splyvam se zdi. Dalsi metr. Zahybam za roh a zachod na konci chodby je jiz na dohled. Hrdelni vyvrcholeni jiz je nadosah. Kyselina chlorovodikova, vydatne podporovana zakernym enzymem pepsinem mi lepta sliznici a ja citim na jazyku tu odpornou kyselou pachut. Nevzdavam se - zaklanim hlavu, tvar zkroucenu do grimasy silence nepravidelne funim, rozprahnu ruce a pridrzujice se zdi napravo i nalevo kracim jako robot stale kupredu. Uz chybi jen tri metry. Promenil jsem se v nezastavitelny stroj. Pena mi kape od huby, hlava i telo se zmitaji ve smrtelnem trasu, telesne tekutiny se ve mne vari a jenom ve hvezdach je to, co se stane v nasledujicich okamzicich, ale ja presto delam mechanicky krok za krokem, nyni uz rozkrocen ode steny ke stene se s rozprazenyma rukama spise posunuji nez jdu vpred. V hlave mi huci Honzo, ty musis, ty to dokazes, jen si vzpomen na vsechna ta prikori kterymi jsi prosel, na vsechny ty ukradene sklenenky a rozbite babovicky, na lepidla na tve zidli ve skole a posmesky za to jak jsi chtel zakladat Klub rychlych sipu, jak ses chlubil tim zes nikdy nerek sproste slovo a jak se vsichni vysmivali tvemu Modremu zivotu. Ted prisel cas vsem ukazat, dokaz ze jsi chlap, nebo lepe, dokaz, ze nejsi takovy ubozak jak si vsichni mysleli a ze na to mas, pred cilem se nesmis vzdat! Vzpomen si na sve vzory, na Mirka Dusina a Jindru Hojera, jak nasli jezka v kleci, na Jana Tleskace a taky hochy od bobri reky! Nadsvetelnou rychlosti mi miliony takovychto myslenek proletaji hlavou v momente, kdy se mi jiz podlamuji kolena a ja se pozoruji, jak klouzam pomalu k zemi a opousti me vule bojovat se zvratky v mych ustech, ktere zadrzuji uz z poslednich sil. Zacinam se vzdavat, vidim, ze to nedokazu, tak, opet budu ten vysmivany a ten posledni z poslednich. Derou se mi slzy do oci a ja uz se jenom odevzdavam do rukou osudu. Klesam, padam na kolena, citim jak se HCl s pepsinem chystraji na zaverecny a rozhodujici vypad proti mym rtum, ktere je jeste deli od okolniho sveta. A pak uz…tma. Cernocerna tma. Pred ocima mi v jednom jedinem okamziku probehne cely muj zivot a ja nemam na co koukat. Jemi lito sebe sama a ja zjistuji, ze uz vlastne nemam chut dale zit. Nemam uz proc zit. Nemam duvod. Nemam nic. Nejsem nic. Citim, ze toto je ma posledni chvilka. Citim, ze me srdce zpomaluje tep. Zacina bit pomaleji a pomaleji, az se zastavi uplne. Konec. Zemrel jsem. Svet kolem me ztichl a ja se najednou vidim zvysky, opustil jsem sve telo a vznasim se nad nim ve sve nove astralni podobe a koukam na nej se smesici zvlastni zvidavosti a zmateni, divam se jak tam kleci ztuhle telo v trenyrkach na kolenou, sedice si na patach s hlavou zaklonenou a bulvami vytrestenymi a rty krecovite sevrenymi drzicimi jako krecek v ustech vsechny zvratky a ja jsem pritom naplnen pocitem smireni a klidu.  A uz je tu to, co cekam, realita se zakrivi a prede mnou se otvira temny tunel. Na jeho konci svetlo. Letim mu vstric, beze strachu, fatalisticky ocekavaje co se stane. Co tady delas, zepta se me svetlo kdyz se dostanu do jeho blizkosti. No co, rikam, nechtel sem se poblit a u toho sem zjistil ze uz nemam proc zit a tak sem natah brka…takovy uz je nekdy zivot. Svetlo na to:  Nemas pro co zit? Odkud si? Z Ostravy, rikam. No vidis, tak co dristas cypoviny ty chuju, mas pro co zit. Ale co by mel byt muj smysl zivota, ptam se ja, zmaten, neveda co tim svetlo mysli. Zare se v ten moment zmeni v dvoubarevnou modrobilou zaplavu: BANIK PICO!, zazni mohutnym, hromovym hlasem tunelem a vrati se zpet tisicem ozven. Banik? Banik! V ten moment, osvicen modrobilou pravdou citim, ze me mohutna sila taha zpet, pryc od svetla, mocny proud kteremu nemuzu vzdorovat, najednou se svetlo zmensuje a mizi nekde v dali jak proletam tunelem, jenom slysim vzdaleny zvuk heligonky, najednou jsem zpatky u stropu na chodbe a padam primo zpet do sveho tela, to se privalem nove, zivotadarne energie vzpruzi zpet na nohy, citim jak se mi divoce v hrudi rozbusi srdce a ja, vitezoslavne svirajici rty potlacuji nekompromisne pojednou zmatene a nejiste utoky zaludecnich stav. Ty vsak, rozzurene ze ztraty jisteho vitezstvi se davaji dohromady aby podnikly  dalsi utok s jeste vetsi silou. Vim, ze ted nesmim otalet. Musim jednat. K zachodu jsou v ten moment dva metry, dost casu abych to zvaldl. Rozbiham se ze vsech sil a vrazim do dveri, ty se s rachotem rozleti a v ten moment to ze me vyleti…zlaty proud moci jako vodopad pokropil steny misy a jezirko vody mezi nimi s ohromnou intenzitou, stojim tam a curam, Curam, a nezvracim, dokazal jsem vic nez jsem cekal! Tak prece ve mne neco je, nyni se smele mohu zaradit po bok svych detskych hrdinu, sam jsem se timto jednim stal, nove nabyvam pocit sebehodnoty s pocitem nebeske blazenosti a hlavne s vedomim, ze jsem prestal krest ohnem, ustal jsem zkousku odvahy a vytrvalosti a odtedka je ze mne drsny a zarputily horal. Odted jsem prijat horami, jsem prijat kraterem za hodneho uzrit jeho blystivou krasu, nasel jsem v sobe sdostatek vule a odolnosti porvat se s tvrdymi podminkami ktere jsou tady kadodenni realitou a ktere kluk zmesta jako ja bud zvladne nebo se s hanbou vrati do sve zmekcile civilizace. To vsak nebyl muj pripad. Dokazal jsem duchu krateru Quilotoa ze jsem drsny – drsny, jako letite hory, ve kterych lezi. A tak tam stojim rozkroceny nad hajzlem, s vitezoslavnym usmevem na tvari, skrapejice bilou keramickou misu a davajice v duchu za pravdu znamemu rceni, ze dobre vychcat je lepsi, nez si spatne zaplavat. Nevolnost zapomenuta, muzne oklepavam, schovavam, natahnu z nosu obrovsky mrmel a hlasite a s velkym zadostiucinenim stvrzuji sve horalstvi nekompromisnim a prudkym zlutozelenym projektilem. S dvakrat tak velkymi rameny sebevedome odchazim navliknout se do svych bilych trictvrtaku a bezoveho svetru z Kenvela, abych se vydal uctit ducha jezera primo k jeho zdroji – dolu do krateru.

Vejdu do mistnosti z predchoziho vecera. Toni a Amy, Australane, se prave chystali vyrazit do nedalekych inckych jeskyni a cekali na svoje osliky, kteri je tam meli na hrbetu odvezt. Vyznamne na ne pomrkavam davajic najevo, ze i ja jsem uz prosel ritualem zasveceni a nyni patrim do klanu horalu. Citim velice silny pocit sounalezitosti, bratrstvi, jakehosi primitivniho a zvireciho pudu, jenz signalizuje silu a moc prezit v darwinistickem svete kde silnejsi pozira slabsiho a kde plati zabij nebo budes zabit. Lehce vycenim tesak a zavrcim na pozdrav. Amy a Tony na me koukaji trosku nechapave, ale je mi jasne, ze jsou zmyleni mym oblecenim a tak by to necekali. Jo, holankove, zdani klame. Ja vam jeste ukazu. Nechavam je ale pro ten kamzik cekat na osliky a jdu si urvat kus ranni koristi ktera mi ted uz jako predatorovi posunuvsuimu se v hierarchii potravniho retezce notne nahoru, nalezi. Lide tomu rikaji snidane. Od nizsich indianskych clenu smecky, na ktere se vyhruzne mracim a agresivne vrcim, abych dal dostatecne najevo sve postaveni ve spolecenstvi,  dostavam dve vajicka a kus chleba. No, cekal jsem neco jako syrovou rybu ale uz jsem nejedl ani nepamatuju a tak to zblajznu natotata. Jeste jednou pro jistotu zavrcim a za zdvorilych indianskych usmevu odchazim sestoupit k jezeru, vykonat svou posvatnou pout, stvrzujici me clentvi v klanu.

Venku potkavam hluchoneme holky. Ocividne take prosly zasvecenim, a soude podle vzdechu ktere se linuly v noci z jejich pokoje (o cemz jsem se zapomel zminit), muselo to byt zasvecovani velice narocne. Az by si jeden myslel ze si to holky rozdavaly, ale, jak by lezba mohla byt prijata duchem jezera za clena, samozrejme, poruseni reprodukcniho retezce ohrozuje existenci rodu a takovi jedinci nemohou prezit. A duch jezera se nemyli. Kazdopadne, holky rikaji, ze jdou dolu a jestli nechcu jit s nima. Hmmm, tak taky posvatna pout, zacinam opet cenit zuby nebot zacinam citit ohrozeni sveho postaveni a zaujimam defensivni postoj, ale pak se podivam na hodinky a zjistim ze casu tolik neni a tak souboj nechavam na pozdeji a radeji beru fotak a jdeme.

Ujdeme ne vice nez 50 metru od domu, projdeme uzkou skalni prurvou a pred nami se odhali omracujici scenerie – obrovitansky krater Quilotoa, na jehoz dne, dobrych 200 metru pod nami, se rozprostira blankytne modre jezero. I kdybych zde plytval superlativy tak se ani zdaleka nepriblizim tomu pohnuti prvniho momentu, kdy jsme jezero uzreli. Zalapal jsem po dechu – tentokrate ne neostatkem kysliku ale onemelym uzasem. Vyraz dechberouci byl v ten moment skutecne na miste. Stali jsme temer bez hnuti a beze slov (coz s holkama nebylo tak tezke) dobrych deset minut, nez jsme dostatecne absorbovali ten jedinecny, unikatni pohled na tento prirodni ukaz. Pote jsme se pomalu vydali uzounkou piscitou pesinkou dolu, do podoli, do krateru. Zezdola byl na krater pohled stejne impozantni, jeho steny se hrozive zvedaly do vysky proti oblacnemu nebi a daval jasne najevo, ze i presto, ze uz davno nechrli lavu, skryva ohromnou vnitrni silu. Kdyz se dostatecne pokochame, ceka nas finalni zkouska – boj o opusteni krateru. Koncime jej po hodine a pul splhani po strme stezce naprosto psychicky a fyzicky vycerpani a na pokraji zhrouceni, avsak stastni ze jsme prekrocili svuj stin a  postavili jsme se vyzvam celem a prekonali nastrazena nebezpecenstvi. A tak spokojene odchazime zpatky do domecku, dame si vajicko s chlebem a je cas odejit. Mezitim se vraci Tony a Amy, prijizdi camioneta, vsichni spolecne naskocime a upalujeme dolu do Zumbaua na autobus. Prijizdi rozhrkany popular, vsichni si hodi bagly nahoru na strechu a ja zkusene doporucim sednout si tamtez, uzit si to se vsim vsudy a udelat za krasnym vyletem patricnou tecku. Tak se vyskrabem na strechu, uvazem lana kolem baglu a kazdy si najdeme vhodnou a bezpecnou pozici, ale zase ne tak bezpecnou aby to nebylo dostatecne adrenalinove zajimave. A uz se jede, vitr nas sleha do tvari jak se ritime cestou po svazich hor, strmy sraz na jedne strane, hora na druhe, pod nami se dole rozprostiraji rozlehla udoli, nad nimi se tyci skalnate masivy And, na stranich je videt rolnicke chyse a indiany pasouci lamy a osly a pracujici na poli. Vesele jim mavame a oni mavaji na nas a cosi pokrikuji v kecuanstine. Cesta vesele ubiha, vsichni se mi smeji jak strachy krivim oblicej a krecovite se drzim kovovych uchytu na strese abych nespadl, pri pohledu dolu ze srazu a zejmena kdyz autobus dela prudkou zatazku a clovek ma pocit ze se musi prevratit a skoulet dolu a rozmlatit se na tisic kousicku. Zavrat ale postupne mizi a na nebezpeci si, jako tvrdy chlap, zvykam a za chvili si ten hazard se zivotem dokonce vychutnavam a mam z neho radost. Holt, nejsem zadny becko, jsem blazen  a smrtelne riziko, to je muj zivot.  A tak, vesele balancujice na pomezi zivota a smrti dorazime do Ambata. Zpet odkud jsem vlastne zacal. A tak se rozhoduju co delat a s 35 dolarama v kapse mi to vychazi jednoznacne – zpatky domu a setrit, cestovat se jeste bude azaz a kazdy dolar je dobry. Rozloucim se s Tonym a s Amy, rozloucim se s devcaty a jsem zase sam. Tak si dam na nadrazi flak veproveho se smazenym zelenym bananem a yukou at se mi lepe ceka na bus a pilne procitam Crichtonuv Timeline, snazice se nesoustredit na neustale a vsudypritomne povykovani chlapiku lakajicich pasazery prave na autobusy jejich spolecnosti. Plati ze koho je vic slyset, ma klienta a tudiz penize, druhy ostrouha. Spolecnosti je cela rada a tak se koridorem nese pistivy muzsky tenor: GuayaGuayaGuayaGuayaGuayaquiiiiiiiiiiiiil…..a to hnedka v nekolika davkach za sebou, do to se nese o poznani hlubsi a muznejsi, ale stejne hlasite QuitoQuitoQuitoQuito, z druheho konce pridava dalsi davku decibelu pro moje usi Rrrrriobamba Rrrrrriobamba Rrrrrriobamba ostry a vtiravy baryton. Dohromady, pravy ekvadorsky blazinec. Ctyri hodiny cekani a pozorovani cileho nadrazniho zivota utece jako voda a v pozdni vecer vyjizdim kodrcakem vstric k domovu. Po krasne neprospane noci prolozene mnoha slapanicemi a blaznivymi nadrazimi a jednou silenou jizdou dolu z hor pri ktere mi tuhla krev v zilach a myslel jsem ze ji urcite neprezijeme, jsme dorazili az do Manty. Jakmile clovek sjede z hor dolu na pobrezi, ihned pozna ten nebetycny rozdil v klimatu, najednou je noc horka a vlaha a lezavy chlad v Sierre je zapomenut, razem jsou domy stavene z bambusu, vukol se nachazi abundance palem a cesty jsou v naprosto desolatnim stavu. A clovek je stastny, ze je po tom vsem malem velkem cestovani zase doma:)