Jak jsem navštívil Střed Světa a užíval si před odjezdem.
12. prosince
Vskutku, pote co jsem se rozhodl udelat si az do konce pobytu dovolenou se nestacim divit co se to deje a na nudu si rozhodne nemohu stezovat. Posledni dny totiz byly naplneny zazitky jedinecnymi a neopakovatelnymi. Takze, Quito jsem se rozhodl opustit v patek rano a jet do Banos kde jsem se mel potkat s Honzou Nevidalem ktery me prijel navstivit z Londyna. Ten pote, co stravil par peknych dni v Guayaquilu aby si vyridil nahradu za zcizeny pas a dale nove americke viza aby vubec mohl letet zpatky (nebot jeho let byl s prestupem v Miami) mohl konecne zacit cestovat, ackoliv ztracenych pet dnu pobihanim po uradech je v tritydenni dovolene hodne patrne. Cestovani vsak zaclo jiz ve ctvrtek – na netrpelive ocekavanou Pulku sveta – ovsem nikoliv na tu kterou jsem navstivil jiz drive nybrz skutecnou, ktera se nachazi asi o dveste metru dale. Ono totiz misto kde se nachazi hlavni monument bylo postaveno v dobe kdy merici pristroje jeste nebyly nejpresnejsi a kdyz prisli se satelity a GPS, tak zjistili ze se sekli a postavili monument druhy – o poznani mensi, ale stokrat zajimavejsi. Vyrazili jsme ctyri. Ja, Noralma, novy pratikant z Nemecka Alex co prijel pouhy den predtim a nekdo, jehoz (jejiz) pritomnost byla pro mne ohromnym prekvapenim – Alejandra, moje egyptska bohyne z party na ambasade pred 4 mesici. Bylo to nicmene prijemne setkani, a tak jsme stravili dost casu povidanim. Na Pulce sveta jsem byl skutecne udiven tim, ze vajicko, postavene na hrebik skutecne stoji a nespadne a ze voda vytekajici z umyvadla nevytvari zadny vir, metr vedle na sever se toci doleva a metr na jih zase doprava. Udiveni temito ojedinelymi prirodnimi ukazy jsme sli opet my ctyri tyto vecer splachnout do mesta trochou alkoholu. Pote, co jsme se bajecne vytancovali v jednom z cetnych klubu a prijemne se opili, Alex zamiril domu, a ja s Noralmou jsme jeli spat k Alejandre domu, nebot jsme jednak chteli usetrit za taxika a druhak jsme nemel kde spat, nebot prijit nad ranem opily domu ke Cristine by myslim nikdo z pritomnych neocenil. Prijedeme k Alejandre. Sever Quita, velika vila, luxus. Ziram, netusil jsem ze ma tak bohate rodice. Krasna, chytra a bohata, pekna kombinace. Vklouznem vsichni potichu do pokoje, holky lehnou na postel, ja na matracku na zemi a spime. A kdyz uz usinam, najednou z postele sklouzne ladne divci telo, vleze si pod moji deku, prituli se ke mne a….tu noc se otrasla zeme.
Rano se probudim s kocovinou, Alejandra mi donese prasek proti boleni hlavy, uzivame si jeste trochu romantiky ale, na tu jiz neni cas, slysim jak se ve mne neodbytne ozyva volani divociny. Ano, bylo to tak, nemohl jsem odolat vabeni dzungle ktera jiz netrpelive cekala, se vsemi svymi puvaby a nebezpecenstvimi jimz jsem se musel vydat v ustrety a s nimiz jsem touzil zmerit sily. Krome toho, byl jsem domluveny s Honzou odpoledne v Banos a tak jsem se najedl, osprchoval, zajel domu pro veci a zanedlouho sedel v autobuse. Odpoledne se skutecne setkavame v jednom z nescetnych hostelu, zakupujeme vylet do dzungle a nasledujici rano se s pruvodcem tamtez vydavame.
Nebudu plytvat slovy na krasu amazonie, ta se musi videt a zazit, ale pozorovat tukana jak se rano prochazi kolem moji bambusove chyse, mazlit se s opickama, pozorovat papousky, plavit se po divokych rekach, prechazet polorozpadlymi deravymi visutymi mosty, pit vodu z bambusoveho stromu, v noci pozorovat svitici dreviny a musky co blikaji tak silne jako zarovky a prochazet se nocni dzungli kolem jezer s krokodyly nebylo vubec k zahozeni, obzvlaste usinat pod moskytierou poslouchaje symfonii cikad, opic a jinych neidentifikovatelnych stvoreni byl zazitek hodny zapamatovani.
Po vikendu plnem nastrah jsme se stastne vratili do Banos, a v pondeli do Quita. V utery se udelalo krasne rano, na obloze ani mracku, slunicko svitilo a vzhledem k tomu ze to byl Honzuv posledni den pred odletem jsme si zajeli na Cotopaxi, nejvyssi cinnou sopku Ekvadoru. Mohutny masiv pokryty snehem se nam podarilo zdolat autem az do vysky 4500 metru nad morem, vysky pro mne do te chvile temer nepredstavitelne a v ocekavani bolesti hlavy a zvraceni jsem neztracel cas, udelal fotky, naskocil zpatky a uz jsem jako spravny turista supajdil zpatky dolu. Taky proto ze svetrik z Kenvela je Cotopaxijskym severakem profouknutelny nebyvale jednoduse a nemel jsem zajem na tom aby ze mne byl rampouch. Take proto, ze jsem se tesil na dalsi rande s Alejandrou se kterym jsem tajne pocital.
Bohuzel, ani rande, ani sobotni odjezd do Kolumbie se nekonaly. Osud si s mymi plany opet krute pohral a ja byl postaven pred jednu z nejsilenejsich situaci ve svem zivote.
