Kocincinou s plnym zaludkem
Budu se tentokrat dost opakovat, byt mame spoustu novych zazitku. Jidlo tady ve Vietnamu je ale natolik dobre, ze nas nejen stoji nejvetsi dil penez, ale taky se o nem nejsnaze pise.
Je to uz pomerne dlouho, co jsme se ozyvali mymi prsty tlukoucimi do anglicke klavesnice vietnamskeho computeru naposled. Meli jsme pred sebou mokriny severni oblasti delty Mekongu u mesta Cao Lanh. Po konzultaci s pani TM Brothers Vietnamkou v Saigonu jsme si zamluvili listky do Cao Lanh a na Phu Cuoc. Celkovou sumu si nepamatuji, protoze za pokladnu nam slouzi Lucinka, byla ale celkem relevantni tomu dostat se na Phu Cuoc bez vetsich potizi. Vyrazili jsme tedy na cestu taxikem na jakousi zastavku mestskeho autobusu, kde jsme naskocili na mestskou linku a pokracovali dale, myslice si v nasi roztomile naivite, ze timto pohodlnym, na velmi prijemnych a zde tradicnich minus deset stupnu vychlazenym minibusem, v nemz jsme nasimi velkymi zavazadly zpusobili mensi pozdvizeni. Z ledoveho sneni nas vyvedly nejen kvitky mraziku tvorici se nikoli z venku, nybrz z pochopitelnych duvodu zevnitr, ale take prudke zabrzdeni naseho sofera, jez vyklopil vsechny domorode cestujici, ale ovsem taky nas. Prevedl nas jako slepce po na sluncem petactyricet stupnu vytopenem prostranstvi pro mezimestske busy na Zapadnim nadrazi a posadil nas do tranzitu plnem dalsich nadsenych cestaku tentokrate vietnamske narodnosti. Nase velke krosny nacpal pod sedadla posledni rady, procez ti nestastni, kdo sedeli prave zde, meli cestu pomerne nepohodlnou. Transporter byl ale opet prijemne podchlazeny, a tak jejich pripadne mravenceni v nohou umrtvil mraz.
Cesta do Cao Lanh trvala tri hodiny, behem nichz jsme zastavili na v pustine vybudovane obri obcerstvovne a dali si lahodne cafe sua da, tedy kavu s kondenzovanym mlekem, ktera by zabila i kone, pri trose zlomyslnosti prekapavace pak i celou mastal koni…
V Cao Lanhu nemluvi nikdo anglicky, coz se muze jevit jako drobny zadrhel, misty je to ale zadrhel velky. Osobne jsem si velmi pochvaloval svou zvidavost, ktera nam zajistila alespon tuseni toho, co je hlavni soucasti hlavniho chodu vecere. Zatimco z nam jiz dlouho znameho terminu bia hoi pro tocene pivo se vyklubal toceny caj s ledem, vyraz bo, ktery jsem pochytil pri studijich ekosystemu narodniho parku Cat Tien v jeho environomentalnim stredisku, se ukazal spolehlivym. Znamena to neco jako KRAVA, lepe receno tedy gaur, tedy velmi vzacna divoka krava, coz ale pani servirka bryskne pochopila jako hovezi, ktere jsme skutecne dostali, a ktere bylo taky spolecne s ryzi a zeleninou deliciozni. Podobne chutna byla take polevka, jiz jsme dostali druhy den, u te byl ale puvod neznamy. O tom ale pozdeji.
Potize s restauraci se plus minus opakovaly i v hotylku naproti, tam se to ale dalo bez problemu vyresit sustenim ruzne vysokych castek v ruce a vykriku day, day, coz i ponekud natvrdli hotelieri pochopili nakonec spravne.
Rano jsme vyrazili do turistickeho centra, kde nam na vsechny otazky zatvrzele odpovidala slecna Lee slovy Of course, yes, a to at jsme ji ukazovali obrazek jeraba Antigonina nebo zraloka. To vse jsme asi meli pri vylete videt, a tak jsme brzy usoudili, ze proste zaplatime a budeme doufat, ze jedeme tam, kam chceme. Vylet byl mimochodem pomerne drahy, 15 USD na jednoho neni v ramci beznych cen malo, ale svezeni na honda om k mokradum, projizdka na lodce, pri niz jsem mohl opet naplno predvest sve rodinne umeni padlovani, pozorovani ptaku, zeleny caj, lotosove orisky a dalsi za to celkem staly. Vriskani pani padlistky totiz nase mile operence nevyplasilo, a tak jsme neco malo i videli. Co potesilo konkretne me, byla husicka javska, o niz jsem si, tak jako uz o mnoha druzich, nemyslel, ze ji uvidim v prirode.
Uz od rana jsme vedeli, ze autobusy do mesta Rach Gia, z nehoz vyplouvaji lode na ostrov Phu Cuoc, a ktere jsme meli v hlave zaplacene v castce uhrazene v Saigonu, nejezdi. A nejezdi presto, ze nam pani v TM Brothers Saigon s usmevem vypravela, ze jezdi kazdou hodinu. Zoufale jsme tedy pobihali mestem, kdyz na nas z davu promluvil Vietnamec zijici uz nejakych 15 let v USA Tom. Asi jediny v celem Cao Lanh, kdo umel solidne anglicky, a navic jediny, komu vazne zalezelo na tom, abychom se za solidni penize do Rach Gie dostali. Po velkych peripetiich nam tedy dohodl taxika za temer mistnackou cenu a my souhlasili, ze uhradime 1 200 000 VND za cestu, jiz jsme uz domnele platili. Pred odjezdem jsme se stavili jeste u pani v jidelne, kde jsme byli na veceri den predem. Tentokrate jsme nemeli moc hlad, a tak jsme zvolili pho, tedy vyvar z lecceho v zavislosti na miste, kde jste. V Hanoji se dela hovezi, jinde veprovy a v okoli Cao Lanh pry krysi, vzhledem k tomu, ze se kolem pestuje mnoho ryze a potkani jsou tady vic nez hojni a vic nez mali. Po pravde, jak uz jsem naznacil, se nam maso v polevce nepovedlo urcit, a tak to nebudeme rozebirat dal. Byla ale moc dobra.
Pan ridic taxiku taky nemluvil anglicky. Tom ho ale nejak nainstruoval a navic mu cas od casu zavolal, aby se ujistil, ze je vse ok, takze prvni dva trajekty pres ramena Mekongu trefil uplne dobre. Za nimi uz si nebyl tak jisty, a tak byl ocividne moc rad, ze mame mapu, byt stala a stale jeste vachrlate stoji za nic. Pres jeho snahu s nami vesele konverzovat jsme se ve vietnamstine moc nechytali. Prece jenom moje GA[slepice], BO[kravka], SAU[krokodyl] a PHO[vyvar] prilis moznosti k rozvitemu hovoru neskyta.
V Rach Gia jsme pana ridice museli navadet pomoci posunku, byt zpocatku pusobil velice sebejiste a nase zoufale jeceni, ze uz ma opravdu zatocit vpravo, zatvrzele odmital. Pote, co cele mesto objel asi petkrat dokola, se ale podvolil a my poprve od prijezdu museli kvitovat presnost nasich guidebooku.
Ubytovali jsme se v ultra dekadentnim hotylku za 3 USD na osobu a noc a vydali se na trtinu a neco maleho k snedku pred spanim a trajektem na Phu Cuoc v brzkych rannich hodinach. Vse dopadlo OK, a tak jsme se tedy nazitri nalodili na korab SuperDong II, tak receny speedboat, ktery morsky pruliv mezi Rach Giou a Phu Cuocem zdola za slabe dve hodinky. Cestou byly pomerne vlny, a tak to nektere slabsi vietnamske natury trosku neustaly a nazvraceluy treba i dva velke igelitove pytliky, my to ale zvladli dobre. Na Phu Cuocu jsme si vybrali Ong Lang Beach, tedy misto stranou vetsiho turistickeho zajmu, kde se ale da primo u hotelu skvele snorchlovat. Zel bohu, jakmile jsme se ubytovali v nasem vybranem miniresortu slozenem z drevenych, palmovym listim misto strechy zakrytych chatrci, otevrene jidlenicky, hrobu na plazi, zminene plazicky, nemeckeho provozniho, vietnamskeho peticlenneho personalu vedeneho raznou damou stredniho veku, k niz jsme si v prubehu vytvorili velmi prijemne vztahy, desitek gekonu a smecky phukockych fialovojazykych ridgebacku, obloha se zatahla a do te doby tyrkysove more se zacalo neprijemne vlnet v rytmu buracejiciho vetru. Vitr do konce naseho pobytu neustal, a tak o potapeni nemohla byt rec, presto ale jeste v tuto chvili, pet dnu pred opustenim Vietnamu, kazdy disponujeme vetsim poctem zavinutcu, tritonek a dalsich musli nasbiranych na brehu. More je tu tedy zive, prohlizet si ho ale bohuzel nejde vetsinu roku, jak uvadi pruvodce, nybrz podle mistnich tak 4 ci maximalne 5 mesicu v roce. Prvni den jsme se celkem zodpovedne povalovali na slunci a vecer vyrazili na nejake ptaci pozorovani, ktere aspon pro me korunovali holubi papousci, druhy den si pronajali dva mopedy a absolvovali okruzni dvousetkilometrovou jizdu po ostrove. Misty byla velmi pohodlna, misty velmi obtizna, a to v zavislosti na hloubce pisecneho poprasku, ktera se pohybovala od naproste nuly k asi 30 centimetrum, v nichz bylo mluvit o rizeni ponekud prehnane. Cestu navic brazdily vodou vymlete rokle, ktere jsme stridave prevadeli, prejizdeli ci preskakovali podle usudku, co je nejmene nebezpecne. Pres pomerne dobrodruzne situace jako byly prejezdy mostku z klaciku, ktere vypadaly, ze neudrzi vietnamske dite, natoz dva vietnamskym jidlem vykrmene Evropany, a presto nasi jizdu prestaly, pripadne klopytani pres prikopy nebo bahno, jsme vyvazli bez jedine spaleniny od vyfuku nebo ceho jineho. Na severu jsme si dali trtinovou stavu a s diky odmitli nabidku darovani ditete, kterou jsme dostali od mistnich, dale zapadnim smerem posbirali na odpadem zanesene plazi par musli za vydatne pomoci domorodych bezkrkych zrudicek, ktere nasi odmenu, vylisovanou musli tycinku, sezraly i s obalem a jeste si pomlaskavaly a volaly na nas nadsene Thank you, abychom pak z pozorovatelny tvorene podezdivkou zriceneho staveni pozorovaly vlhy, trerony a pozdeji i preletujiciho zoborozce beloliciho. Ty jsme pak videli jeste dva pri prujezdu mistniho narodniho parku Phu Cuoc.
Cestou taky padla tma, ktera vydarenou vypravu ponekud zkazila, protoze vsechno zahalila ve chvili, kdy jsme se dostali na hodne prasnou a pomerne hrbolatou cestu, takze jsme asi dve hodinky jeli zahaleni v rudem prachu. Aspon teda ja s Milanem, protoze jsme diky obri Milove vaze jeli ponekud pomaleji a opatrneji nez Luca, ktera rizeni mopedu prisla podivuhodne na chut a jako vosa na bonbonu nam stridave mizela v rudem mraku, aby se zase se zdvizenym prostrednickem, dabelskym smichem a vykrikem, ze jsme pomale sracky, vynorila. Jak je nam tady vlastni, tak i tentokrat jsme ponekud zakufrovali, a to nejen na hlavni, procez jsme malem jeli dal, nez jsme meli, ale taky na temer nevetvici se odbocce k nasemu hotylku. Tady dokonce trikrat, pricemz na rozcesti se jmenem naseho rezortu a udajem 400 metru jsme se vraceli dvakrat.
Jidlo v Ang Thoi hotelu bylo opravdu nadpozemske, at uz mluvim o sepii nadivane ananasem a zeleninou, tofu s chilli a citronelou, sepii v kokosovem mlece, karamelovem hovezim nebo o bananech v kokosove omacce, pripadne bananech v citonovem rumu s karamelem. Tyhle dva dezerty mimochodem nejlepe chutnaji spolecne, kdyby nahodou nekdo nevedel, ktery z nich si tady porucit.
V mistni napojove nabidce tradicne vitezil mango juice, objevili jsme tady ale taky local rum, ktery tu ve velkem panaku stal jen 10 000 VND, a tak nebylo tezke privodit si lehky stav bez tize a prezit tak ledovou vodu v prosklene sprse za chatkou, do niz bylo videt ze vsech stran, a kdyz vas nevideli sousedi, tak urcite civel giganticky gekon obrovsky, ktery tu labuznicky pochrupoval velkou kobylku a pritom voyeursky pokukoval… Local rum s citronovou prichuti je hlavni ingredience dalsiho nami oblibeneho drinku, a to Caipirinhi, pri jejimz popijeni jsme zase ziskali [diky vytrvalemu drbani] prizen zdejsich hlidacu. Phucuocky ridgeback je obavana selma. Tenhle pesan je zmineny v kazdem pruvodci jako tvor, ktereho je treba se vystrihat. Nicmene ve zminenem stavu bez tize se snadno stane, ze zapomenete na prasivinu a svrab, stejne jako na tlamu plnou zubu, kterymi disponuji. Mimochodem v tlame je dalsi vysostny znak, kterym tohle skoroplemeno krome ridge disponuje, a tim je fialovy jazyk. Kdyz se Mila osmelil a jednoho ze zdejsich psu podrbal, ukazalo se, ze nejsou tak hrozni a po chvili byli vsichni nasi. Prasivinu zatim nemame, co me ale pronasledovalo celou dobu pobytu, byl pocit, ze nam v noci nekdo satra chatrci. Tu jsme totiz museli vzhledem k absenci elektriny, a tudiz i klimatizace, nechavat dokoran otevrenou, at uz slo o okna nebo dvere. Situace se vysvetlila dnes rano, kdy jsem se probudil uz pred sestou a pod svou posteli nacapal spiciho vudce smecky…
Jinak se musim pochvalit, na Phu Cuocu jsem konecne vyuzil svuj iPod Armbelt, a to kdyz jsem vyrazil behat a do tohole napazniku si nacpal, tak jak se ma, iPod a za vriskani bozske Tiny Turner, ze jsem Simply the Best, dojoggoval az na konec ostrovniho vybezku na horizontu. Nebylo to dohromady vic nez 7 nebo 8 kilometru, beh v pisku ale shledavam ponekud vycerpavajicim… A mam splneno.
Dnes, 25. 4. rano se nam poprve stalo, ze Vietnamci zaspali. Bylo to v dobe, kdy jsme spechali na letiste, a nas taxikar mel asi vcera velky mejdan. Ctvrthodinove zpozdeni se snazil dohnat tak vehementne, az malem srazil pet motorkaru a definitivne pripravil o zivot jednu slipku, dovezl nas ale vcas. Na letisti na Phu Cuocu jsem prisel o bajecnou soupravu priboru pro trampy, z niz mi z bezpecnostnich duvodu zbyla jen lzice a otvirak na konzervy, Mila musel zase nechat doodbavit stativ, k nemuz uz delsi dobu nema diky derave hlave dalekohled, a doleteli jsme do Ho Ci Minh City, odkud jsme pokracovali dal do Hanoje, kde jsme nyni. Na letisti v HCMC Mila navic byl pripraven o kapesni nuz. A aby toho nebylo malo, ve chvili, kdy jsme diskutovali jedinou bilou letusku v posadce Indochina Airlines, odpovedela nam cesky, ze teda vietnamsky jeste neumi, ale ze to dopiluje. Indochina si totiz od nejake ceske spolecnosti pronajala letadlo i s casti posadky, a tak nas z HCMC dovezl napriklad i kapitan Paces a tato mila blondynka… Svet je maly.
V Hanoji jsme za odpoledne neco pokoupili a dali si fantastickou veceri v podobe kachny na pomerancich, tunaka v karamelu a krevet s kesu a zeleninou, doplnili to krabi a dynovou polevkou a nekolika spring rolls a ted pomalu jdeme spat a uvazujeme nad vyletem do narodniho parku Tam Dao. Uvidime, jak to pujde.
Po Tam Dao nas cekaji dva dny v Halongu a pak… vsak vy vite. Tesim se na vas, byt Vietnam je urcite bajecny.
