Den šestnáctý – Psí čas
Probuzení v promokávajícím stanu nebylo rozhodně nic příjemného a počasí se stále nezlepšovalo. Připadal jsem si jako v čínském vězení, neustále v očekávání další kapky. Spacák už byl jako houba. Hnus. Vytrvalý déšť se změnil na mlhu s mrholením. Pobalili jsme mokré věci do mokrých batohů a vyrazili na cestu.
Po cestě téměř nic nejezdilo a z těch málo řidičů pravděpodobně nikdo nechtěl vzít promáčené stopaře do svého luxusního vozu. Po půl hodině jsme už jen mávali Vojtovi a Markys, kteří čekali pod námi, přímo u křižovatky. Stále nikdo nezastavoval. Starý ford, který vzal druhou dvojci se pro nás vrátil a tak jsme se zas všichni čtyři potkali u benzínky pár kilometrů dále. Uvařili jsme čaj s medem a čekali, zda se počasí přece jen nespraví. Čaj nám zlepšil náladu a jak jsme došli k cestě, hned nám zastavila mladá zahradnice a vzala nás všechny. Kdysi jela stopem do Vancouveru se sériovým vrahem, raději teď jezdí autem. Poté už jsme se definitivně museli rozdělit. Od této chvíle jsme byli bez foťáku.
Šli jsme si stoupnout na nájezd a druhá dvojce zůstala u dálnice. Odjeli jsme jako první.Rimouski je malebné městečko s dřevěnými přístřešky na piknik poblíž pláže. Vzal nás pár ve středních letech z NY. Jeli se podívat na nějakou zahradu. Vstup byl zadarmo tak proč se neprojít? Hned jak se v první bažině na ceduli dozvěděli, že žáby nemusí pít vodu, to vzdali a a jelo se dál. Pomocí menšího triku nám muž nakonec ještě koupil sýr v místní sýrárně, který vyhrál místní soutěž. Stál asi 6 dolarů a byl opravdu vynikající.
Sýry jsou zde daleko dražší než maso. Dá se říct, že je to nejdražší potravina. Nikdo neví proč. Všichni raději kupují processed cheese což je v podstatě ztužený tavený sýr ve fólii.Pár odbočil k hotelu a my začli stopovat u benzínky v Matane. Kousek cesty nás vzala punkerka, která dělá za barem v Quebecu. Na zadní sedačce oprýskaného lowrideru měla obrovskou dogu. Na chvíli jsme se ocitli v campu, který byl úplně plný, ale nabízeli nám pronájem podlahy v autobusu za 15 dolarů. Raději jsme jeli dál.Spustil se pořádný liják. Když už jsme byli úplně promočení, zastavilo černé Infinity. Řidič měl přihlouplý výraz a mluvil jen francouzsky. Vysvětlil jsme mu, že jedeme do Gaspé(300km dál). Na něco se mě zeptal, já mu to odkýval a on si následně kvůli nám zajel zhruba 40km. Anežka už trucovala a odmítala stopovat dál. Šel jsem zkusit vyžebrat nějaké ubytování zadarmo.
Hotel i motel byl plný a v samoobsluze nás nechat také nechtěli. Změnil jsem strategii. Recepční v hostelu byl zřejmě zkušený chlapík a přestože jsem ho dost zmátl, větší slevu než 15 dolarů nám prostě dát nechtěl(nepomohla ani kouzelná formule: Gala má krysu). Hned vedle hostelu stála bývalá ubytovna pro mladé Auberge de Jeunes. Správce byl podstatně vstřícnější a získal jsem od něj ubytování i jídlo za práci. Přestože pokoj nebyl zrovna nejluxusnější, bylo tam suchu a teplo. Na staromódním letišti jsme spali jako v bavlnce..
