Den sedmý – O povaze kultůry vezdejší
Toho dne se nestalo nic příliš poučného nebo zajímavého, proto většinu tohoto postu věnuji úvahám. Téměř celý den jsme strávili v domě, akorát večer jsem vyrazil poznávat místní noční život.Ráno mě přišel vzbudit Vojta, že prý ať rychle vstanu, ať nevystydne snídaně. V zahradě na mě a na Markys čekala taková menší oslava. Narozeniny neslavím, ale přesto mě to potěšilo :).
Celé dopoledne jsem proseděl u notebooku a ostatní také zevlovali. Z původního plánu, jít se projet na kolech, nějak sešlo. Odpoledne jsem si akorát zajel pro nějaké základní potraviny. V Kanadě platí: sýr nad zlato. Zjistil jsem, že večer měla být regular foreign language chatting group a rozhodl se zúčastnit. Další část místní komunity CS plánovala zajít na bluesový koncert zadarmo a zdálo se, že se dá zvládnout oboje. Zakreslil jsem si do mapy, kde se to je, a vyrazil na street car(šalina, která nemá pantograf, ale jedno tykadlo, podobně jako trolejbus). Za 2.75 dolarů se můžete přepravit přes celé město. Cesta trvala zhruba hodinu. Když jsem se konečně dostal do kavárny, kde akce probíhala, uvědomil jsem si, že nevím koho vlastně hledám. Co se dalo dělat? Zaskočil jsem do internet lounge a za chvíli už jsem seděl u stolu se dvěma osobami debatujícími ve francoužštině. Většina lidí prý na poslední chvíli odřekla. Alexe po půl hodině vystřídal Tiger. Vysvětluje, že je to překlad jeho původního čínského jména. Preventivně se nechal po příchodu do Kanady přejmenovat na Briana. Zkusil jsem místní pivo značky Alexander Keiths. Přijde mi, že většina piv tu chutná poněkud podobně. Chuť nebyla nijak výrazná a mělo 5 procent alkoholu. Seznámil jsem ostatní se svým plánem navštívit bluesový koncert. Vydali jsme se hledat Gerrard street 33 pěšky. Koncert se odehrával v budově nóbl(noble) hotelu Delta. Tam jsem se seznámil s místními CSery, kteří tu seděli “na suchu”, protože pití bylo dost drahé. Přesunuli jsme se do dalšího podniku a povídali si. Domů jsem dorazil ve druhou hodinu ranní, prohodil pár slov s Elim a raději šel spát.
Připadám si jako česká kostka cukru, vhozená do capuccina cizí kultury. Jenom pěna tvoří nadýchanou hranici mezi tím, na co jsem zvyklý a tím, jak to tu chodí. Zvolna se potápím do tmavých hlubin zvyklostí a postojů zdejších obyvatel. Čím dál častěji se mi stává, že se přistihnu, jak přemýšlím v angličtině. Nebráním se tomu. Díky tomu můžu efektivněji a plynuleji komunikovat.
Každé město má svoji atmosféru. Jakou atmosféru má Toronto? Nepopsatelnou. Lidé jsou tu vedeni již od dětských let k toleranci a respektování rozdílů v názorech, rasách i postojích. Stovky maličkostí, které dohromady dávají podstatný rozdíl. Politeness is local stereotype. Číňané, indové, rusové, poláci, italové tu spolu žijí bez vzájemných konfliktů. Když při nákupu jízdenky v MHD vhodíte do kasičky libovolný počet mincí, lidé budou věřit, že je to požadovaná částka. Při výstupování řidiči poděkují a rozloučí se a on zase rád poradí. Přímo v jízdním řádu je dokonce implementované, že pokud žena včas nahlásí kde chce vystoupit, řidič jí vyhoví, což sice není genderově korektní, ale stejně jsem neviděl, že by to tu někdo využíval. MHD staví opravdu na každém rohu či křižovatce. Pokud rádi nakupujete, můžete zkusit smlouvat a pokud si s prodavačem chvíli popovídáte, slevu máte téměř jistou. Pro prokázání bydliště vám úplně postačí účet za elektřinu. Pokud se usmějete na slečnu kráčející proti vám, nenahodí “poker face”, ale úsměv vám vrátí. Lidé zde nosí fancy fitting clothes jako v Montrealu, ale potkáte klidně i někoho v teplácích. V takovém prostředí je opravdu těžké zůstat stejným českým hovadem :). Zdejší nátura by se dala přirovnat k New Yorku před dvaceti lety. Lidé třídí odpad a celkově jsou velmi milí a ochotní. Nebýt hloupého systému školství, zdravotnictví a 40% dani, tak tu bez zaváhání zůstanu.
