Den první – cesta a přílet
Naše letadlo odlétalo z Krakowa, museli jsme vymyslet nějaký rozumný způsob, jak se tam dostat. Původně se nám podařilo domluvit odvoz autem z Brna, ale to bohužel nevyšlo. V sedum hodin jsme opustili Brno vlakem do Ostravy, kde na nás už čekal Schedar s autem. Cesta byla dlouhá a klikatá a navigace nás spolehlivě zavedla na lesní cestu končící příkrým srázem.
Přes všechny nesnáze jsme dorazili okolo druhé hodiny ranní na Krakowské letiště. To, že je v Polsku, je samo o sobě příslibem mnoha netradičních zážitků :). Je v něm kaple, zima a spousta Poláků v sandálech s ponožkami téměř pod kolena. Po nekonečném čekání otevřeli checkin a hle – první zádrhel. Polka s vtipným akcentem vysvětluje, že potřebujeme víza do USA a na otázku, jestli myslí ESTU, jen nechápavě mžourá. Po asi 10ti minutách dohadování zřejmě usoudila, že nemá cenu se se mnou bavit a nechala nás projít. Venku už čekal náš šrot, který nás měl dopravit až do Dublinu. WI-FI na polském letišti?Sci-fi…
V průběhu letu jsme měli možnost nakoupit si občerstvení za neuvěřitelnou cenu od zmalovaných letušek(čehož někteří pasažéři s nadšením využili…). Nakonec se nám podařilo v pořádku dorazit na letiště v Dublinu a pustit se do prvního questu: najít cesara, který se posledních pár dní potuloval bez cíle irskem. Po jednom dni nicnedělání a beze spánku jsem byl již řádně vyjetý. Zrodil se ďábelský plán, poslali jsme cesarovi sms o přesunu odletu letadla o hodinu dříve. Zanedlouho se na letišti skutečně objevil. Na rozdíl ode mě byl značně naspeedovaný a za chvíli už jsme všichni měli malou lahvičku vína za 1.75 ojro. Venku už čekalo naše záoceánské letadlo, které po vínu vypadalo o něco důvěryhodněji. Obešli jsme naposledy všechny ochutnávku v duty free shoppech a začli se naloďovat. Uvědomil jsem si, že nemám lístek od svého batohu a pomalu jsem se loučil se všemi svými věcmi. Od o nějakou tu třídu lepších letušek jsme nafasovali formulář I-94, který obsahuje v podstatě stejné dotazy jako ESTA a druhý formulář, který prověřuje, zda dovážíme brouky, infekce, maso, jídlo atd. Přestože se podle všeho jídlo do USA vozit nesmí, vše jsme zapřeli a prošlo nám to. Během letu jsme dostali docela slušné pohoštění, spoustu čaje, kafe a k dispozici bylo něco jako SEGA. Mezitím proběhl časový skok o 6 hodin zpět, ale nadšení odsunulo únavu stranou. Obávaný imigrační úředník byl docela sympatický chlapík a po pár vtipech na účet mé fotky v pasu mě i ostatní nechal jít. Při vyzvedávání zavazadel nakonec dorazil i můj batoh. Popadli jsme svá zavazadla a hurá zkoumat NY. První dojmy? Špinavější než by jste čekali… Chvíli jsem valil nějaký bullshit do řidiče nejbližšího autobusu, abych našel způsob, jak se dostat co nejrychleji pryč, ale když zjistil, že nemáme metrocards (NY šalinkarty) tak nás svezl zadarmo. Na oplátku jsem mu nabídl řízek od maminky, ale nechtěl, prý by si dal tak leda kusovku. Projížděli jsme opravdu šerednou částí Qeensu. Je tam spousta neudržovaných domů, černochů, černošek a amerických vlajek. Tak trochu mi to připomínalo Bulharsko. V žádne zemi jsem si ještě nepřipadal tak cize. Dorazili jsme na zastávku metra, zakoupili jízdenku(přičemž jsem zjistil, že ani jedna z ATM karet nefunguje) a vyrazili na metro E směr autobusové nádraží.
Autobusové nádraží bylo nejspíš centrálním sídlem všeho chaosu. Zvolili jsme dle mapy vhodnou vesnici poblíž NY a začali shánět spoj. Po chvilce studování map, zjiš’tujeme, že označení za nepřesné je v tomto případě nechutným eufemismem. Na řadu přichází Garmin. Konečná volba padla na vesničku Westfield ve státě Connecticut. Průběžně kontrolujeme informace z plakátu s tím, co říká personál na informacích(kde se neustále střídá obézní černoch s černoškou v letech a každý z nich tvrdí něco jiného). Za cca 7 dolarů kupujeme lístky a už se to roztáčí :). Nadšení opadlo jakmile mi spolusedící vypasená dáma vysvětlila, že místo na sever, jedeme na jih do Westfieldu ve státě NY. Vypadli jsme na první zastávce jménem Hillside. Noční Hillside je neuvěřitelný hnus. Elektrické vedení, které vypadá, že ho navrhoval někdo pod diktátem samoúčelného zla a spousta dílen, dílniček a továren, které byly stále aktivní(23:00). Po dlouhém a neúspěšném hledání nájezdu na dálnici 78 nacházíme přijatelné místo ke spánku a v maximální tichosti uleháváme. Během noci někdo neustále chodil po blízkém parkovišti a nejméně dvakrát téměř úplně u nás zastavilo policejní vozidlo. Kdo ví, zda si nás všimli…
