Den pátý - návrat spolubydlícího
Luboš odjel brzy ráno do práce. Zmínil se, že večer v české restauraci Prague deli bude Lenka Filipová, kterou poslouchá od svých mladých let. Souhlasili jsme, že půjdeme s ním. Nakonec jsme vstali okolo dvanácté hodiny, něco málo snědli, uklidili a vypleli zahradu. Vojta, který už byl nějaké ten pátek na cestách potřeboval vyprat. Tak začalo seznamování s pračkou. První várka dopadla dobře. Nicnedělání začalo být nesnesitelné a tak jsme zaveleli a vyrazili na výlet k majáku na kolech.
Anežka jela na nosiči, Vojta šlapal, Markys měla vlastní kolo a na mě zbyl starý závodní favorit. Už po chvíli jízdy mi bylo jasné, žepřehazka funguje zcela náhodně. Na přední pneumatice se objevila velká trhlina, ale kupodivu to vypadalo, že vzduch neuniká. Chlapík, který hlídal vstup na cestu k majáku na nás něco pokřikoval. Já mu rozumněl, že parkoviště se zavírá a Markys zaslechla, že za chvíli odchází. Ani jedna z možných informací nebyla příliš podstatná a v klidu jsme si to šinuli dál k majáku. Vojta s Anežkou, kteří mohli jet jenom pomalu byli už znatelně pozadu, počkali jsme na první křižovatce. Samožřejmě zvolili špatnou cestu za cedulí Road closed. My věděli, že naše cesta je tasprávná a oni se nechtěli vracet. Pokračovali jsme k majáku sami. Udržovaná asfaltka se po chvíli mění na štěrk a já raději ukrývám svého “stařečka” do křoví a zdolávám posledních cca 300m pěšmo. Maják byl menší než jsem čekal a na jeho vrchol nevedla žádná cesta ani žebřík. Vylezl jsem alespoň na boudu pod ním a po chvíli už jsme viděli, jak se k nám řítí Vojta s Anež. Luboš nás chtěl vyzvednout v pět hodin, protože setkání s Lenkou oficiálně začínalo v šest. Do páté hodiny zbývalo už jen 15 minut. Vzal jsem si od Vojty klíče a upaloval domů, abych ho poprosil, jestli ještě chvíli nepočká.
Luboš sice spěchal, ale svolil, že ještě chvíli vydrží. Jakmile jsme byli v plném počtu, naskládali jsme se do Lubošova auta a svištěli směr Toronto downtown. Plzeň byla přechlazená a bez pěny. Česky mluvící servírka správné pivo zřejmě nikdy neviděla. Na jídelníčku byla svíčková, bramboráky, halušky a další jídla z naší domoviny. Kdo měl zájem, mohl zakoupit i některé typicky české suroviny.Luboš povídal spoustu informací o Kanadě a Torontu a já je nasával jak houba :). Celé město dělí ulice Yonge street a od té začíná číslování všech ostatních ulic. Toronto dříve bylo rozděleno na spoustu malých částí, ale nyní je to prostě Toronto. Žije tu mnoho etnik vedle sebe a kupodivu bez konfliktů. Největší obavy Luboš vyjádřil z Brazilské mafie, která sem pozvolně začíná pronikat. Sociální system a zdravotnictví prý také za moc nestojí a co si člověk na stáří neušetří, to nemá. Podnik byl plný slovensky a česky hovořících lidí. Lenka dorazila a začala autogramiáda. Udělali jsme Lubošovi s Lenkou společné foto a jeli zpět, protože jsme očekávali Tomáše(Vojtův bratranec) a Eliho(kluk co bydlí v domě většinu času).
V domě stále nikdo nebyl a ostatní se pustili do přípravy palačinek z vajec, které nám Luboš daroval. Zdejší mouka je tak nějak celozrná, ale palačinky se povedli. Následovalo setkání s Tomášem, jeho přítelkyní a Elim. Tomáš zvládá češtinu, ale používá dost anglických výrazů, jeho přítelkyně dělá zdejší larpy a Eli je pohodář. Společně s Tomášem večeříme palačinky a já po odchodu ostatních “na kutě” ještě dlouho debatuji s Elim. Zmínil se, že mi možná může sehnat práci u jeho kamaráda a oba odcházíme spát.
